„Ne, chci všechno promyslet do posledního detailu. Autoservis připadne Vítu Červenému, obchod s autodíly převedu na Tomáše Navrátila a kavárnu, kterou brzy otevíráme, nechám zapsat na Nelu Procházkaovou.
Tobě, moje milá, zůstane dům. A auta? Ta už každý z vás má, snad jen Nela si na své ještě musí počkat. Jakmile dokončí autoškolu a udělá závěrečné zkoušky, postarám se i o to.“
Karolína Tesařová jen bez odporu pokrčila rameny. „Udělej to podle sebe,“ odpověděla tiše, jako by už neměla sílu se přít.
O několik dní později se Milan Mladý sešel s právníkem. Během schůzky spolu detailně probrali, jaké podklady bude nutné dodat, aby závěť obstála bez sebemenších pochybností. Na závěr mu právník doporučil ještě jednu věc.
„Bylo by rozumné přiložit i potvrzení o otcovství všech vašich dětí,“ poznamenal opatrně.
Milan zvedl obočí. „A k čemu by to mělo být? Vždyť existují rodné listy.“
„Samozřejmě, ale jde o preventivní opatření,“ vysvětlil právník klidně. „Nedávno jsem řešil složitý spor v Praze. Testy DNA tehdy sehrály zásadní roli a ochránily majetek mého klienta. Ve vašem postavení člověk nikdy neví, kdo by se mohl v budoucnu přihlásit o podíl.“
Milan zůstal chvíli zaskočený. Přesto dospěl k závěru, že taková formalita mu přece nemůže uškodit. Neviděl důvod, proč by měl něco riskovat.
Ještě ten den obvolal děti a rozeslal jim adresu laboratoře s prosbou, aby přijely co nejdříve.
„Tati, proč ten spěch?“ podivil se Vít, když dorazil jako první.
„V servisu řeším komplikaci s jedním zákazníkem a musel jsem odjet. Je to jen drobnost kvůli důležitému papírování,“ odbyl ho Milan neurčitě.
Celá procedura zabrala sotva čtyřicet minut. Děti sice nechápaly, proč je najednou nutné podstupovat odběr krve, ale braly to jako další z otcových podnikatelských opatření. Byly zvyklé, že má pro všechno svůj důvod. Milan jim slíbil, že brzy vše vysvětlí.
Když se večer vrátil domů, zarazil se. Karolína seděla v obýváku se zarudlýma očima.
„Co se stalo? Není ti dobře?“ zeptal se znepokojeně.
„To nic,“ odpověděla tlumeným hlasem. „Nela mi říkala, že jste dnes byli na odběrech. Proč?“
Milan se pokusil o lehký úsměv. „Ale prosím tě, to je jen nápad toho právníka. K závěti chce mít i potvrzení DNA, prý pro jistotu. Nic víc.“
„Aha,“ zašeptala a sklopila pohled. „Večeře bude za půl hodiny. Půjdu si na chvíli lehnout.“
Nikdy ji neviděl tak rozhozenou. Přemýšlel, zda ji něčím nerozzlobili Vít nebo Nela – ti dva mu občas připravovali horké chvilky a Karolína jejich přešlapy často tiše zahlazovala, aby doma zbytečně nevznikalo napětí.
O týden později mu z laboratoře oznámili, že výsledky jsou připravené k vyzvednutí. Milan převzal několik zalepených obálek a rovnou zamířil do kanceláře svého právníka.
„Tady jsou ty testy,“ položil je na stůl. „Nechal bych to na vás, já musím spěchat na důležité jednání s dodavatelem.“
Právník se na něj podíval s lehkým údivem. „Pane Milane, vy jste je ani neotevřel…“