Právník mu obálky znovu podal.
„Promiňte, samozřejmě. Otevřete si je,“ vybídl ho klidně.
Jakmile Milan Mladý spatřil obsah prvního listu, ztuhl. Krev mu odtekla z obličeje a ruce se mu roztřásly. Horečně trhal další obálky, jako by doufal, že v některé z nich najde jiný výsledek. Písmena před očima se mu slévala a v hlavě mu hučelo.
Beze slova se zvedl a zamířil ke dveřím.
„Pane Milane, kam jdete? A ty dokumenty?“ zavolal za ním právník.
Milan se na něj podíval prázdným pohledem, ale nedokázal ze sebe dostat jedinou větu. Otočil se a odešel.
V autě prudce sešlápl plyn. Motor kvílel a on se řítil zpět do laboratoře, jako by mohl zvrátit to, co už bylo napsáno na papíře.
„Prosím vás,“ oslovil sestru u přepážky, sotva popadal dech. „Jaká je pravděpodobnost, že se test DNA splete?“
Žena si od něj vzala zprávu a krátce ji přelétla očima. „Spolehlivost je 99,99 procenta,“ odpověděla tiše. „Je mi to líto.“
Cestu domů si téměř nepamatoval. Řídil automaticky, myšlenky se mu tříštily a nedokázal je zachytit. Všechno, čemu věřil, se mu během pár minut rozpadlo.
Karolína Tesařová stála v kuchyni, když vešel. Jakmile uviděla jeho výraz, naplnily se jí oči slzami.
„Prosím tě jen o jediné,“ řekl chraplavě. „Řekni mi, že to není pravda.“
Obálky dopadly na stůl s tupým zvukem.
Karolína sklopila hlavu. „Je.“
Milan se sesunul na židli, jako by mu někdo podrazil nohy. Ona si k němu klekla, objala ho kolem kolen a rozplakala se.
„Nevím, jestli jsem schopný poslouchat cokoliv dalšího,“ odtáhl se od ní a postavil se. „Jak ses mi celé ty roky dokázala dívat do očí? A dětem taky? To je… odporné. Je mi z toho špatně.“
Karolína k němu vzhlédla. „Neomlouvám se. Vím, že jsem selhala. Jen tě prosím, vyslechni mě. A pak ať se stane cokoliv.“
Zhluboka se nadechla a začala.
„Po svatbě jsem dlouho nemohla otěhotnět, pamatuješ? Chodila jsem po vyšetřeních. Jeden z lékařů mi nakonec řekl, že jsem v pořádku já… ale problém je na tvé straně.“
Milan se ušklíbl. „To myslíš vážně?“
„Mám všechny zprávy schované. Kdykoliv ti je ukážu. Podle závěrů jsi neplodný. Přirozeně děti mít nemůžeš.“
V místnosti se rozhostilo těžké ticho.
„Dobře,“ vydechl nakonec. „Řekněme, že nelžeš. Tak mi tedy vysvětli, čí jsou?“
Karolína mlčela, slzy jí pomalu stékaly po tvářích.
„Mluv!“ zvýšil hlas.
„Tehdy jsem náhodou potkala Víta Červeného,“ zašeptala. „Byla jsem zoufalá, zranitelná… Obnovily se staré city. Byla to chyba, obrovská chyba.“
Milan zbledl ještě víc. „Chceš mi říct, že Dan je syn mého bratrance? Toho neschopného Víta?“
Přikývla. V uších mu začalo bušit, jako by mu v hlavě někdo třískal kladivem.
Najednou mu došlo ještě něco.
„Počkej… A Nela a Tomáš?“
Karolína sotva slyšitelně odpověděla: „Také on.“