Vytrvalostí a neustálou pozorností si ji tehdy dokázal získat. Sloužil jí kávu po nočních službách, nosil drobné dárky a tvrdil, že obdivuje její oddanost medicíně. Byla vyčerpaná, často sama, a tak nakonec jeho náporu podlehla.
Vybavila se jí i první návštěva u jeho matky. Chladné oči, pevně sevřené rty a věta pronesená bez špetky laskavosti: „Můj syn potřebuje ženu, která se postará o domácnost, ne někoho, kdo tráví život na sále.“ Tereza se tehdy jen zdvořile usmála. Dnes jí ten úsměv připadal pošetilý. Možná v těch slovech bylo víc pravdy, než si chtěla připustit.
Jakub na ni čekal v kuchyni. Bylo zřejmé, že nespal. Čelisti měl napjaté a oči mu planuly vztekem.
„Tak co, zachraňovala jsi svět?“ ušklíbl se hned, jak překročila práh. „Klidně ses nemusela vracet. Řekni mi, jaká jsi vlastně manželka? Večeře nikde, košile nepřipravené, služby odmítáš omezit. Proč jsem si tě bral? Abych si vařil sám?“
Tereza si tiše sedla ke stolu. Neměla sílu se hádat.
„Jakube, jsem lékařka. To je moje práce. Ten muž krvácel.“
„To je mi jedno!“ vyštěkl. „Chci ženu, která mě čeká doma, ne někoho, kdo se potuluje po nocích! Nesnáším tvoje směny, tvoje priority i to, že jsem vždycky až na druhém místě.“
Každá věta ji bodala. O její profesi mluvil, jako by to byla nějaká přítěž, kterou mu naschvál klade do cesty.
„Už mám dost tebe i té tvé zatracené přísahy,“ procedil a prudce vstal. Okázale odešel do ložnice a zabouchl za sebou. Ozvalo se cvaknutí zámku.
Tu noc zůstala Tereza na gauči v obýváku. Spánek byl přerušovaný a neklidný. Ráno se probudila s bolestí hlavy a nepříjemným tlakem na hrudi. A poprvé po dlouhé době udělala něco jinak. Nepřipravila Jakubovi snídani. Nevyžehlila mu košili. Místo toho se postavila před zrcadlo a věnovala čas sama sobě. Lehce zvýraznila řasy, na rty nanesla jemný lesk. Nepřeháněla to, jen si připomněla, že je žena.
Když vstoupila do lékařského pokoje, kolegové si změny okamžitě všimli.
„Terezo, dneska záříš! Co se děje, požádal tě Jakub znovu o ruku?“ mrkla na ni se smíchem Lucie Benešová.
„Vypadáte fantasticky, paní doktorko,“ přidal se anesteziolog Karel Řezník. „Jako byste vyhrála milion.“
Rozpačitě se usmála. Už téměř zapomněla, jaké to je být viděna – ne jako funkce, ne jako služba, ale jako žena, které někdo složí poklonu.
Během oběda k ní přistoupil primář chirurgie.
„Paní doktorko, vzpomínáte si na toho muže, kterého jste včera našla?“ začal tiše. „Převezli ho k nám. Na Pankráci měli plno, takže skončil tady.“
Přikývla.
Primář ještě ztlumil hlas. „Nevypadá to, že by šlo o bezdomovce. Ráno se probral, zavolal někomu – a do půl hodiny tu stála dvě černá SUV s ochrankou a právníky. Jmenuje se Martin Svoboda. Významný podnikatel. Někdo si na něj najal útočníka. Dá se říct, že jste zachránila milionáře.“
Tereza jen slabě pokrčila rameny. Hlavou jí problesklo, že by to mohla večer Jakubovi vyprávět. Možná by se tomu zasmáli. Možná by byl jednou hrdý.
Jenže k žádnému smíchu nedošlo.
Když se večer vrátila domů, klíč nešel zasunout do zámku. Zkusila to znovu. Marně. Zazvonila.
Dveře otevřel Jakub. Jeho výraz byl chladný, téměř cizí.
V předsíni stály její kufry. Narychlo naplněné, zipy sotva zapnuté.
„Rozmyslel jsem si to,“ řekl suše, bez emocí. „Nejsme pro sebe. Každý žijeme v jiném světě. Vezmi si své věci a odejdi.“