Její ruce pracovaly s naprostou jistotou, přesně a plynule, jako by každý pohyb byl výsledkem let praxe a vnitřní rovnováhy. Stála pevně na svém místě – tam, kam patřila. A v hloubi duše cítila klidné, tiché štěstí.
„Paní doktorko, zase růže,“ ozvala se sestra Lucie Benešová, když do přípravny tlačila rozměrný koš plný bílých květů. „Martin Svoboda se opravdu snaží. To je tedy galantní muž.“
Tereza Nováková se jen lehce pousmála, aniž by spustila oči z monitoru.
„Spíš vytrvalý. Když se do něčeho zakousne, nepustí,“ odpověděla tiše.
Lucie si povzdechla. „To je aspoň chlap. Ten můj mi k výročí přinesl rychlovarnou konvici. A ještě jen proto, že si na poslední chvíli vzpomněl.“
„Možná má jen strach, aby ti tu někdo neodvedl pozornost,“ pronesla Tereza s náznakem ironie. „Tak si hlídá své území.“
Jejich lehké dohadování přerušil naléhavý hlas z reproduktoru:
„Doktorko Nováková, okamžitě na sál číslo tři! Bodné poranění, průnik do dutiny břišní. Stav pacienta kritický!“
Tereza bez váhání dokončila úkon, předala pacienta kolegovi a už za chůze si stahovala rukavice. Chodbou kráčela rychle, soustředěně. Na třetím sále panoval čilý ruch – tým byl v pohybu, nástroje připravené, personál napjatý. Zraněného už položili na stůl a rozstříhali zakrvácené, potrhané oblečení.
Nasadila si roušku, přistoupila blíž a pohlédla mu do tváře.
Na zlomek vteřiny se zastavila.
Ne kvůli bolesti. Ani kvůli vzpomínkám. Spíš s jakýmsi odstupem, téměř chladně profesionálním.
Na operačním stole ležel Jakub Dvořák. Její bývalý manžel. Obličej měl vyhublý, tváře propadlé, na kůži zaschlou krev. Působil zanedbaně, jako člověk, který dlouho spal někde pod širým nebem.
Byl ještě při vědomí. Oči se mu pomalu otevřely a jakmile zahlédl její pohled nad rouškou, okamžitě ji poznal.
„Terezo… Terko… jsi to ty?“ zachraptěl. „Díkybohu… Zachraň mě… Ta Klára… tvrdila, že čeká dítě… lhala… Šlo jí jen o byt… Vyhodila mě… Neměl jsem kam jít… Bloudil jsem… Pochopil jsem, jaký jsem byl hlupák… Odpusť mi… Vrať se ke mně… Už nikdy nic takového neudělám…“
Pokusil se natáhnout ruku, ale prsty se mu třásly a bezmocně klesly zpět.
Tereza ho sledovala stejně jako kteréhokoli jiného pacienta. Bez zloby, bez soucitu. Jen soustředěně, věcně.
„Pane Řezníku,“ oslovila tiše anesteziologa Karla Řezníka, „uvedeme ho do narkózy.“
Jehla zajela do žíly, lék začal působit. Jakubova slova se rozpadla v nesrozumitelné mumlání a pak umlkla docela. Karel na Terezu pohlédl s obavami.
„Chcete, abych zavolal jiného chirurga? Nemusíte to dělat vy…“
„A proč ne?“ pokrčila klidně rameny. „Už dávno jsme si cizí. Tady nejsem bývalá manželka. Jsem chirurg. A na stole leží pacient s vážným poraněním.“ Krátce se odmlčela. „Navíc jsem spokojená. Opravdu. A nezáleží na tom, kdo tu právě leží.“
Karel přikývl, ale jeho pohled sklouzl níž, jako by si něčeho všiml pod operačním pláštěm.
„Terezo… ty čekáš dítě?“
Sklopila oči. Pod rouškou se jí rty roztáhly do hřejivého, téměř plachého úsměvu. Lehce přikývla.
„Ano. Je to teprve začátek, ale už to cítím. Martin to ještě neví. Chci mu to dnes večer říct.“
Vzala do ruky skalpel. Chladný kov jí spočinul v dlani s přirozeností, jako by byl pokračováním její vůle. Pohledem přejela celý tým, na okamžik spočinula na Jakubově nehybném těle a pak s tichým, lehce ironickým tónem pronesla:
„Tak tedy, kolegové… Pusťme se do toho. Máme před sebou práci.“