Milena Planýová zamířila rovnou ke stolu. Jakmile si jej prohlédla, zůstala stát jako opařená.
Na ubrusu ležely tři krabice s pizzou, pár lahví limonády a hromádka papírových ubrousků. Nic víc. Žádné talíře, žádné teplé jídlo, žádná vůně domácí kuchyně.
„Co to má znamenat?“ pronesla tiše, ale každé slovo dopadlo tvrdě a ostře.
Radim Kovář se pokusil o rozpačitý úsměv.
„Mami… dneska jsme se rozhodli, že to vezmeme jednoduše.“
„A kde je Petra? Proč nesedí s námi?“
Zvedla jsem oči od knihy. „Jsem tady, Mileno Planýová.“
„Je ti špatně?“ Její tón nebyl soucitný. Spíš ostražitý.
„Ne. Jen mi Radim vysvětlil, že každý má nést odpovědnost sám za sebe. A váš syn je přece vaše starost, ne moje.“
Milena Planýová si pomalu sedla. Pohled jí přejel z krabic na syna.
„Tak mi to objasni.“
Radim začal překotně mluvit o spravedlnosti, o moderním partnerství, dokonce zmínil Jakuba Petříčka jako příklad. Mluvil rychle, skoro zadýchaně. Jeho matka ho vyslechla beze slova, tvář neprostupnou.
„Takže sis namluvil, že tě někdo využívá?“ řekla nakonec chladně. „Ty?“
„Chtěl jsem jen otevřenost…“
„Mlč.“ Zarazila ho pohybem ruky. „Kdo devět let nakupoval potraviny? Kdo každou sobotu vařil, zatímco ty ses válel u televize? Kdo loni kupoval léky tvému otci?“
„No… Petra, ale—“
„Kdo pořídil dárek mé sestře k narozeninám? Kdo vždycky nachystal stůl tak, abychom se tu cítili vítaní? A ty? Přišel jsi, sedl sis a čekal na obsluhu.“
Radim zbledl. „To s tím přece nesouvisí! Splácím hypotéku!“
„Svou vlastní hypotéku!“ zvýšila hlas. „Devět let jí to předhazuješ, jako by tu bydlela zadarmo!“
Vstala, popadla kabelku. „Půjdeme,“ obrátila se na manžela. „Z téhle pizzy nemám chuť ani na sousto. A u stolu, kde někdo ponižuje mou snachu, sedět nebudu.“
Pak se zadívala na Radima. „Měl by ses stydět. Devět let držela tenhle domov pohromadě a tys to bral jako samozřejmost. A bolí mě to říct, ale vychovala jsem malicherného a lakomého muže.“