Jenže minulost se nedala vymazat pouhým rozhodnutím. Teď ho bude potkávat téměř denně – míjet ho na chodbách kliniky, slyšet jeho hlas za dveřmi ordinace a sledovat, jak se kolem něj opět pohybují ženy s obdivným pohledem. Už před lety věděla, že Marek Jelínek si umí získat pozornost. A také s ní uměl zacházet.
„Děje se něco?“ vytrhl ji doma z neklidných myšlenek hlas jejího manžela.
Ondřej Králík si jí starostlivě prohlížel. Teprve tehdy si uvědomila, že už několik minut bezmyšlenkovitě míchá lžičkou čaj, do kterého si nasypala cukr – přestože sladké už dávno nepila.
„Nic vážného. V práci je teď trochu chaos,“ odpověděla rychle. Lež jí sklouzla ze rtů s podivnou samozřejmostí. Kdysi bývala na podobné výmluvy zvyklá, ale myslela si, že tuhle část sebe už dávno opustila.
Ondřej nadzvedl obočí. „To je zvláštní. Jsi tam sotva měsíc a už mluvíš o chaosu? Vždyť ti ještě ani neskončila zkušební doba.“
„Plat je sice víc než slušný,“ pokrčila rameny, „ale práce je opravdu hodně.“
Ve skutečnosti to nebyla pravda. V soukromém zařízení měla podstatně méně pacientů než dřív ve státní nemocnici. Časový tlak byl nesrovnatelný a podmínky téměř komfortní.
Tereza Konečná vystudovala neurologii. Díky Ondřejovým kontaktům – pracoval jako anesteziolog na jedné z nejprestižnějších klinik ve městě – získala místo, o kterém by se jí jinak jen těžko snilo. Moderní vybavení, klidné prostředí a nadstandardní finanční ohodnocení. Měla být spokojená.
Jenže její myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem. Nedokázala pochopit, jak ji osud znovu přivedl k muži, kterého se tolik let snažila vytěsnit z paměti.
S Markem se seznámila v devatenácti. Byla tehdy studentkou medicíny, plná ideálů a bez větších zkušeností se světem. Hledala brigádu, aby si přivydělala ke studiu, a shodou náhod nastoupila jako laborantka do jeho ordinace.
Marek se tehdy teprve začínal věnovat manuální terapii. Metoda nebyla příliš uznávaná, mnozí kolegové k ní přistupovali skepticky, ale pacientů měl překvapivě dost. A převážně pacientek.
Do čekárny přicházely hlavně ženy – mladé i zralejší – a všechny o něm mluvily s obdivem. Tvrdily, že má „zlaté ruce“ a že jim dokáže ulevit od bolesti během několika minut. Tereza, tehdy ještě nezkušená a důvěřivá, to sledovala s rozpaky. V duchu si o jeho metodách myslela své, připadaly jí spíš jako dobře sehrané divadlo, ale nahlas nikdy nic neřekla.
Zhruba po roce společné práce se jejich vztah změnil. Marek si jí začal víc všímat. Tehdy to považovala za důkaz hlubšího citu. Až mnohem později jí došlo, že šlo spíš o rozptýlení z nudy. Neměl zrovna žádnou stálou pacientku, která by mu věnovala přehnanou pozornost, a tak obrátil zájem k ní – tiché, oddané laborantce, která mu byla neustále po ruce.
Zasypával ji komplimenty, občas jí přinesl drobný dárek, přidal nenápadnou odměnu k výplatě. Stačilo to. Uvěřila, že je zamilovaná. A ještě víc – že city jsou oboustranné a mají budoucnost.
Nezastavilo ji ani to, že byl ženatý. O manželce mluvil otevřeně a bez výčitek. Nic jí nesliboval, žádné plány o rozvodu, žádné velké řeči o společné budoucnosti. Přesto doufala, že se jednou všechno změní.
Probrala se až ve chvíli, kdy zjistila, že je těhotná.
Šok ji ochromil, ale zároveň v ní vyklíčila naivní jistota, že Marek její zprávu přijme s radostí. Představovala si, že ho zpráva o dalším dítěti dojme a že se k ní postaví čelem.
Realita byla jiná.
„Zbláznila ses?“ vyjel na ni bez zaváhání. „Terezo, uvažovala jsi vůbec? Jak můžeš být tak nezodpovědná? Vždyť se pohybuješ v medicíně, skoro jsi lékařka. Copak nechápeš, jakou odpovědnost na sebe člověk bere, když se ke svému zdraví chová lehkovážně?“