Zase ta vůně. Skořice promíchaná s vanilkou. Už snad posté přejíždím očima recept na cheesecake, přestože ho umím zpaměti i pozpátku. Když vytahuji formu z trouby, prsty se mi chvějí. Prosím, ať je tentokrát bez chyby.
— Viktorie Brňáková, ty jsi tam usnula? — ozve se z obýváku hlas Dalibora Růžičky. — Hosté čekají na dezert!
Rychle krájím dort na úhledné porce a zdobím je čerstvými malinami. Každý pohyb si hlídám, jako bych kráčela po tenkém ledě. V hlavě mi znovu zní jeho poznámka z minulé rodinné večeře: „Ty máš snad ruce obráceně. Ani obyčejný dort neumíš nakrájet.“
Vcházím do obývacího pokoje s podnosem. U stolu sedí celá jeho rodina — rodiče, sestra s manželem. Smějí se, živě diskutují. Jen tchyně si mě měří svým obvyklým zkoumavým pohledem.
— A je tu naše cukrářka! — pronese Dalibor s tím svým posměšným úsměvem. — Tak co, tentokrát bez katastrofy?
Rozdávám talířky a vyhýbám se očím všech přítomných. Dalibor si bere první sousto. Přestávám dýchat.
— Hm… — protáhne a teatrálně se zašklebí. — To myslíš vážně? Tohle se má jíst? Kde jsi viděla, že má být cheesecake takhle vysušený?
— Promiň, já… — začnu, ale nenechá mě domluvit.
— Copak si nejsi schopná zapamatovat jednoduchý postup? Kolikrát ti mám říkat, že trouba má být na sto šedesát stupňů, ani o trochu víc? Zvládne to každá, a ty…
Tchyně si povzdechne a lehce zavrtí hlavou.
— Dalibore, nebuď na ni tak přísný. Viktorie se snažila…
— Právě že jen snažila! — odstrčí talíř. — U ní je všechno napůl a špatně. Někdy si říkám, jestli jsem si neměl vzít aspoň takovou, která umí vařit.
U stolu to zahučí rozpačitým smíchem. Já stojím jako přimražená, prsty křečovitě svírají podnos, až mi zbělají klouby. Uvnitř mě cosi tiše praská — nenápadně, ale definitivně.
— Přinesu kávu, — dostanu ze sebe a uteču do kuchyně.
Když stavím šálky na tác, ruce se mi třesou tak, že porcelán cinká. V hlavě mi buší jediná otázka: Jak dlouho ještě? Kolik toho ještě vydržím?
Večer, po odchodu hostů, stojím dlouho před zrcadlem v ložnici. Kdy jsem se změnila v tuhle ženu? Pobledlá tvář, vyhaslé oči, ramena svěšená únavou. Kam zmizela ta veselá holka, která kdysi věřila na velkou lásku?
Z obýváku doléhá Daliborův hlas. S někým telefonuje.
— No jasně, zase zkazila dezert. Už fakt nevím, jak ji to naučit. To je jak mlátit hlavou do zdi…
Dívám se sama sobě do očí. V hrudi se mi usazuje cosi temného a těžkého. Tikot hodin na stěně zní náhle nesnesitelně hlasitě.
Dost. Už nikdy víc.
Tu noc téměř nespím. Poprvé za deset let manželství mám v hlavě naprosté jasno. Myšlenka se poskládá sama, jednoduchá a zároveň děsivá.
Zítra mu ukážu, jak chutná ponížení. A následky mě nezajímají.
— Viktorie, proboha, zbláznila ses? — Dalibor Růžička sebou škubne, když se snaží uvolnit pouta připevněná k čelu postele. — Okamžitě mě rozvaž!
Pozoruji ho. Bez sebevědomého postoje, bez posměšného úsměvu. Najednou působí malý a bezbranný. A ve mně se rozlévá klid, jaký jsem dlouho nepoznala. Ruce mám pevné, hlas vyrovnaný.
— Víš, drahý, přemýšlela jsem… — přejedu mu prstem po tváři. — Deset let je dost času na to, aby se člověk naučil upéct dokonalý cheesecake. A přesto si vždycky najdeš něco, co ti vadí.
— Viktorie, nech toho divadla! — snaží se znít autoritativně, ale v hlase mu zaznívá poprvé skutečná nejistota.