V jeho očích se mihne panika. — Okamžitě mě rozvaž, nebo…
— Nebo co? — nakloním se k němu ještě blíž, až ucítí můj dech. — Zase budeš všem vyprávět, jak neschopnou manželku sis vzal? Ale prosím tě. To přece děláš při každé příležitosti už roky.
Narovnám se a pomalu přecházím po ložnici. Za okny se rodí nový den, první světlo se dere na obzor, jenže závěsy jsem zatáhla tak důkladně, že dovnitř nepronikne ani paprsek. Telefony jsou vypnuté. Dnes nám nikdo do rozhovoru vstupovat nebude.
— Vzpomínáš si na naši svatbu? — zastavím se u toaletního stolku a opřu se o něj. — To bylo poprvé, kdy ses rozhodl mě zesměšnit před ostatními. „Nešika nevěsta, neumí ani pořádně hodit kytici!“ Smáli se. Všichni. A já taky. Protože jsem si namlouvala, že jde jen o nevinný žert.
— Viktorie Brňáková, já… — zarazí se pod tíhou mého pohledu.
— Teď mlč. Dnes mluvím já. — Vezmu hřeben a několikrát si pomalu pročísnu vlasy. — Víš, co je na tom nejironičtější? Že jsem se opravdu snažila být lepší. Chodila jsem na kurzy vaření, studovala etiketu, držela diety… Jenže tobě nikdy nic nestačilo.
Dalibor Růžička ztichne. Poprvé za celé ty roky mě nepřerušuje. Skutečně poslouchá.
— A ten firemní večírek loni? Pamatuješ? Když jsi před kolegy vykládal, jak jsem marná?
Napodobím jeho tón: „Představte si, že nezvládne ani zapnout žehličku, vždycky něco připálí!“
Poodhrnu záclonu a zadívám se na probouzející se ulici.
— Víš, že jsem tehdy brečela zamčená na toaletě? Samozřejmě že nevíš. Byl jsi příliš zaneprázdněný tím, jak publikum bavíš historkami o své neschopné ženě.
— Viktorie, to jsem tak nemyslel… — jeho hlas zní tlumeně. — Byla to jen legrace…
Otočím se prudce.
— Legrace? A když jsi před mými rodiči prohlásil, že nemůžu otěhotnět, protože „selhávám i v tomhle“, to byl taky humor?
Zbledne. Ten okamžik máme oba vypálený do paměti.
— Třikrát jsem přišla o dítě, Dalibore. Třikrát! A ty jsi z mé bolesti udělal pointu večera.
Posadím se na okraj postele a z nočního stolku vytáhnu album s fotografiemi.
— Podívej se. Tady jsem před deseti lety. — Ukážu mu snímek. — Oči plné světla, úsměv opravdový. A tady loňský Silvestr. — Otočím stránku. — Vidíš ten rozdíl? Kousek po kousku jsi ve mně dusil všechno živé. Den za dnem.
V poutech sebou trhne.
— Dobře, uznávám, že jsem to přeháněl. Pojďme si o tom promluvit v klidu…
— Teď chceš mluvit? — pousměju se bez špetky radosti. — Kde byla tahle potřeba, když jsem ti říkala, že mě tvoje „vtípky“ ničí?
Vstanu, otevřu skříň a vytáhnu kufr. Klidně, systematicky začnu skládat oblečení.
— Co to děláš? — do hlasu se mu vkrade panika.
— To, co jsem měla udělat už dávno. — Pečlivě uhladím halenku a vložím ji dovnitř. — Odcházím.
— To nemůžeš! — vyhrkne. — A co já? Co tomu řeknou lidi?
Zaklapnu víko kufru.
— To už není moje starost. A třeba tě maminka konečně naučí ten dokonalý cheesecake, když je pro tebe tak zásadní.
Vezmu telefon a napíšu jeho sestře zprávu: „Zastav se u Dalibora Růžičky za dvě hodiny. Klíč je pod rohožkou.“
— Myslíš, že ti to projde? — procedí skrz zuby. — Všem řeknu, že jsi blázen!
Pomalu se k němu otočím naposledy.
— Klidně to zkus. Jen nezapomeň, že mám uložené desítky nahrávek tvých roztomilých poznámek. A věř mi, že veřejnost bude mít o tvém smyslu pro humor velmi jasný obrázek.