„Počkej, nemusíme to hned takhle hrotit,“ zkusil ještě Filip Navrátil a rychle vstal z křesla. „Co kdybychom si o tom normálně promluvili?“
„Není o čem diskutovat,“ odpověděla Lucie Zemanová, aniž by přerušila psaní. Do adresního pole už zadávala kontakt na restauraci. „Našel sis vhodnější nevěstu. Z toho přece vyplývá jediné – tahle svatba se konat nebude. To je docela jednoduchá rovnice, nemyslíš?“
„No… když to takhle podáš… asi jo,“ zamumlal a nervózně si promnul týl. „Ale proč tak radikálně? Nemohli bychom to jen odsunout?“
Neodpověděla. Klávesnice tiše cvakala pod jejími prsty. První e-mail – zrušení svatební hostiny. Odesláno. Druhý – výpověď pronájmu sálu. Třetí – odmítnutí služeb moderátora. Čtvrtý – storno objednávky dortu.
„Všechno je psané na mě,“ poznamenala věcně, oči stále přilepené k monitoru. „Takže to půjde hladce. Zítra zavolám floristovi a fotografovi. Zbývají už jen prstýnky, ale ty můžeme do týdne vrátit, účtenku mám.“
„Moment, ty to myslíš vážně?“ přistoupil k ní blíž.
Zvedla k němu pohled. „Měla bych to snad nechat běžet? Nebo plánuješ dvojitou svatbu?“
„Ne, tak jsem to nemyslel… Jen jsem si myslel, že si to budeme chtít vyjasnit…“
„Není co vyjasňovat.“ Zaklapla notebook a postavila se. „Tvoje maminka ti vybrala perspektivnější partii. Gratuluju. Jsi volný.“
Bez dalšího slova ho minula a zamířila do ložnice. Z horní police skříně stáhla cestovní tašku a začala do ní ukládat oblečení, kosmetiku i složku s dokumenty. Filip zůstal stát ve dveřích, jako by nevěděl, jestli má vejít, nebo ustoupit.
„Kam se chystáš?“
„K Petře Tkadlecové. Byt je tvůj, já tu byla jen přechodně přihlášená. Zítra si začnu hledat pronájem.“
„Prosím tě, nikam nejezdi,“ vykročil k ní. „Zůstaň tady, vyřešíme to v klidu.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a zapnula zip. „Nemám potřebu bydlet s mužem, který mě považuje za nedostatečně reprezentativní volbu.“
„To jsem přece neřekl!“
„Řekl. Jen jinými slovy,“ připomněla klidně, když si oblékala kabát a omotávala šálu kolem krku. „Že jsem jen obyčejná manažerka a že by se ti víc hodila dcera majitele velké firmy s bytem v centru. Vzpomínáš?“
Otevřel ústa, ale odpověď nepřišla. Lucie vzala tašku a došla ke dveřím. Ještě se na okamžik otočila.
„Vyřiď Mileně Moudrýové, že jí přeju šťastnou ruku při výběru skutečně důstojné nevěsty pro jejího syna. Třeba napotřetí vyjde výběr lépe.“
„Napotřetí?“ zamračil se.
„Když první kandidátka nebyla dost dobrá, není jisté, že druhá obstojí. Co když se ukáže, že Klára Moravecová má příliš ostrou povahu? Nebo se objeví ještě výhodnější nabídka.“
Na odpověď nečekala. Dveře za ní tiše zaklaply. Sešla schody a vyšla do ulice, kde se stále snášel hustý sníh a přikrýval zaparkovaná auta i chodníky bílou vrstvou. Vytáhla mobil a vytočila číslo.
„Petro, můžu k tobě přijet? Jen na pár dní, než si něco najdu.“
„Samozřejmě,“ ozval se překvapený hlas. „Co se děje?“
„Povím ti to osobně. Za chvíli vyrážím.“
Za deset minut už seděla v taxíku. Řidič zapnul topení a uvnitř se rozlilo příjemné teplo. Opřela hlavu o sedadlo a na okamžik zavřela oči. Kupodivu necítila ani bodnutí u srdce, ani vztek. Jen zvláštní lehkost, jako by z ní někdo sňal těžký batoh.
Petra ji přivítala u dveří s hrnkem horkého čaje.
„Tak mluv,“ pobídla ji, když ji usadila na pohovku. „Co se stalo?“
„Svatba nebude,“ pronesla Lucie klidně a sevřela dlaně kolem šálku. „Filip si našel lepší partii.“
„Cože?“ Petra málem vylila čaj. „Jak to myslíš – lepší?“
Lucie jí vylíčila celý rozhovor: zmínku o Kláře Moravecové, iniciativu Mileny Moudrýové i to, jak bylo setkání zorganizováno. S každou další větou se Petřin výraz měnil v čiré rozhořčení.
„To je neskutečné,“ vydechla, když Lucie domluvila. „A ty jsi prostě odešla?“
„Co jiného jsem měla udělat? Prosit ho? Dělat scénu?“ pokrčila rameny. „Když mě někdo považuje za málo hodnotnou, nemá smysl ho přesvědčovat o opaku.“
„Ale vždyť obřad měl být za týden! Hosté pozvaní, všechno zaplacené…“
„Mělo,“ opravila ji tiše. „Už jsem většinu věcí zrušila. Naštěstí to bylo psané na mě. Zítra obvolám zbytek dodavatelů a pak napíšu hostům omluvu.“
Petra nad tím jen zavrtěla hlavou. „Jsi až děsivě klidná. Jak to zvládáš?“
Lucie se zadívala do páry stoupající z hrnku. „Možná jsem prostě vyčerpaná. Půl roku příprav a mezitím jeho matka hledala náhradu. A nakonec ji našla. Co k tomu dodat?“
Seděly spolu v kuchyni dlouho do noci, probíraly možnosti i další kroky. Petra nabídla, že u ní může zůstat tak dlouho, jak bude potřebovat. Lucie vděčně souhlasila – věděla, že teď potřebuje oporu.
Ráno vstala brzy a hned začala vyřizovat zbytek povinností. Zavolala floristovi a vysvětlila situaci, fotograf jí bez problémů slíbil vrátit zálohu. Odpoledne se rozhodla zajít do zlatnictví a prsteny vrátit – účtenku měla bezpečně uloženou a lhůta ještě neuplynula.
Kolem poledne měla organizační záležitosti uzavřené. Zbývalo už jen informovat hosty. Napsala stručnou zprávu: „Svatba se z osobních důvodů ruší. Omlouvám se za komplikace.“ Odeslala ji do společné skupiny a vypnula zvuk upozornění.
Telefon se téměř okamžitě začal rozzvánět.