Displej telefonu se plnil dalšími a dalšími upozorněními. Volali příbuzní, kamarádi i kolegové z práce – každý chtěl vědět, co se stalo. Lucie Zemanová však nereagovala. Neměla sílu nic vysvětlovat, obhajovat se ani poslouchat lítostivé poznámky či skryté výčitky.
K večeru se na obrazovce objevilo jméno Filip Navrátil. Dlouze na něj hleděla, prst se jí vznášel nad tlačítkem pro přijetí hovoru… a nakonec hovor odmítla. Zkusil to znovu. A ještě jednou. Marně. Nepřijala ani jeden. Po chvíli přišla zpráva: „Lucie, ozvi se. Musíme si promluvit.“
Odpověděla stručně: „Není o čem mluvit. Buď šťastný s Klárou Moravecovou.“ Pak jeho číslo bez váhání zablokovala.
Následující ráno zamířila do zlatnictví. Z kabelky vyndala malou krabičku s prsteny a položila ji před prodavačku.
„Ráda bych zrušila nákup,“ řekla klidným hlasem. „Účtenku mám a lhůta pro vrácení ještě běží.“
Prodavačka si šperky prohlédla, potom krátce pohlédla na Lucii. V očích se jí mihlo pochopení, ale žádné otázky nepoložila. Zkontrolovala doklady, vyplnila formuláře a podala jí potvrzení.
„Částka vám dorazí na účet do tří pracovních dnů.“
„Děkuji,“ přikývla Lucie.
Když vyšla ven, pocítila lehkost. Jedna kapitola byla definitivně uzavřena. Další zastávkou byla restaurace, kde se měla konat hostina. Manažerka ji přivítala v kanceláři.
„Obdrželi jsme vaše oznámení o zrušení,“ začala a otevřela složku se smlouvou. „Podle podmínek je záloha nevratná. Protože jste ale informovala s předstihem, můžeme vám vrátit polovinu.“
„To je v pořádku,“ souhlasila Lucie bez námitek.
Administrativa zabrala sotva půl hodiny a peníze byly odeslány zpět na účet. Cestou na zastávku ještě zavolala do agentury, která zajišťovala moderátora. Tam jí přislíbili vrátit část zálohy, i když menší, než doufala.
Do večera měla finance vyřešené. Když se vrátila k Petře Tkadlecové, unaveně se sesunula na gauč.
„Úplně tě to semlelo, co?“ podala jí kamarádka šálek čaje.
„Jsem vyčerpaná,“ přiznala Lucie. „Ale aspoň mám všechno vyřízené. Zítra začnu hledat byt.“
„Nikdo tě nevyhání. Zůstaň tu, dokud budeš potřebovat,“ usmála se Petra.
„Vážím si toho. Opravdu.“
Večer ještě jednou obeslala hosty stručnou zprávou: „Svatba se ruší. Děkuji za pochopení.“ Nepřidala žádné vysvětlení. Po odeslání opět vypnula zvuk.
Zatímco ona se snažila zachovat klid, Filipův telefon nepřestával vyzvánět. Nejprve se ozvala restaurace – informovali ho, že rezervace byla zrušena z iniciativy nevěsty. Následoval moderátor s dotazem, zda je akce skutečně zrušena. Krátce nato psal i květinář, že objednávka byla stornována.
Filip si zoufale projížděl vlasy a zkoušel Lucii znovu volat. Dlouhé vyzvánění, potom automatické odmítnutí. Znovu. A znovu. Poslal několik zpráv, ale žádná odpověď nepřišla. Zmocňovala se ho panika. Jak mohla všechno tak rychle zrušit? Copak se opravdu tak urazila?
Milena Moudrýová synovi telefonovala téměř každou půlhodinu.
„Filipé, už jsi to nějak vyřešil?“ naléhala. „Tohle se přece musí dát napravit!“
„Mami, nebere mi to!“ odsekl podrážděně. „Zablokovala mě.“
„Tak za ní jeď a promluvte si osobně!“
„Nevím, kde je. Z bytu se odstěhovala.“
Milena si povzdechla a spustila nářek nad tím, jak se všechno pokazilo. Filip ji poslouchal jen napůl a horečně přemýšlel, co podniknout.
Uplynuly dva dny. Přes společné známé nakonec zjistil adresu Petry Tkadlecové. Večer stál před jejím bytem, vyjel výtahem do správného patra a zazvonil. Nic. Zazvonil znovu. Ticho.
„Lucie, otevři! Vím, že jsi uvnitř!“ zvolal a zabušil na dveře. „Musíme si promluvit!“
Za dveřmi bylo naprosté ticho. Po deseti minutách bezvýsledného čekání odešel. Lucie stála opřená o zeď a poslouchala jeho kroky, které se vzdalovaly po schodech. Neměla v úmyslu otevřít. Neměla už co říct.
Mezitím se Filip na naléhání matky vydal na oficiální návštěvu k rodičům Kláry Moravecové. Oblékl si oblek, koupil kytici a společně s Milenou Moudrýovou zazvonili u dveří prostorného bytu v centru.
Přijetí bylo zdvořilé, avšak chladné. Luboš Král, majitel prosperující stavební společnosti, si Filipa přeměřil od hlavy k patě a pokynul mu ke stolu. Blanka Sedláčeková nalévala čaj s lehce nuceným úsměvem.
„Takže,“ ujal se slova Luboš Král, když se všichni usadili, „doslechl jsem se, že máte v úmyslu požádat naši Kláru o ruku.“
„Ano,“ přikývl Filip. „Seznámili jsme se nedávno, ale hned jsem cítil, že—“
„Přejděme k podstatě,“ přerušil ho otec. „Máte vlastní bydlení?“
„Momentálně bydlím v pronájmu,“ přiznal Filip. „Ale do budoucna—“
„Automobil?“
„Zatím ne.“
„Stálý příjem? Úspory?“
Filip zaváhal. Práci měl, ovšem plat nebyl nijak vysoký a našetřeno téměř nic. Luboš Král si jeho odpovědi vyslechl a opřel se do židle.
„Rozumím. Naše Klára je zvyklá na určitý standard. Má vlastní byt v centru, auto a pravidelný příjem z pronájmu nemovitostí. Proč by se měla vdát za muže, který jí nemůže nabídnout srovnatelné zázemí?“
„Luboši, nemluv tak tvrdě,“ pokusila se zasáhnout Blanka Sedláčeková.
„A jak jinak?“ obrátil se k ní. „Máme snad bez rozmyslu provdat naši dceru za prvního muže, který se objeví?“