Od té chvíle jako by Tereza pro Lucii přestala existovat. V aquaparku se to ukázalo naplno – jakmile se Daniel rozběhl k tobogánu, běžela za ním. Když Tereza uklouzla na mokré dlažbě a rozplakala se, Lucie na ni místo útěchy vyjela, že si má dávat pozor a nekoukat pořád někam do vzduchu.
„Tak tohle není správné, milá paní,“ ozvala se poblíž starší žena v červených plavkách. „Děti by měly cítit stejnou lásku.“
Lucie se na ni obořila, že o cizí rady nestojí.
„Nepoučuji vás,“ odpověděla klidně seniorka. „Jen mluvím z vlastní zkušenosti. Pýcha se člověku jednou vrátí.“
Ta věta jí zůstala v hlavě jako zabodnutá tříska. Od té doby spala neklidně a v noci ji přepadaly představy, že přijde o Daniela. Začala s ním obcházet lékaře, hlídala každé zakašlání, dokonce uvažovala, že ho vezme ze školky. Přesto onemocněl mononukleózou a skončil v nemocnici. Lucie proseděla hodiny u jeho postele a v duchu prosila, aby se uzdravil. Tereze dovolila spát u sebe, i když ji dráždilo její hlasité dýchání i obyčejná přítomnost.
„Maminko, já tě mám tak ráda,“ šeptala Tereza.
„Já tebe taky,“ odpovídala Lucie mechanicky, zatímco v duchu opakovala jediné přání – ať je Daniel zase zdravý.
Když ho propustili domů, všechno se vrátilo do starých kolejí. Tereza za matkou chodila jako stín, ale Lucii těšil hlavně syn. Roky ubíhaly a nic se neměnilo.
Oba odmaturovali s pěknými výsledky a odešli studovat do vedlejšího města. Tereza nastoupila na pedagogickou fakultu, Daniel na práva. Ve druhém ročníku přišla tragédie – Luciin manžel zahynul při nehodě na motorce. Jako by během jediného dne zestárla o deset let. Z ženy v plné síle se stala unavená, předčasně šedivá dáma.
„Danieli, kdy se konečně oženíš?“ naléhala často.
„Mami, prosím tě, na svatbu nemám ani pomyšlení,“ smál se.
Lucie by se smířila i s vnoučetem od Terezy, jenže ta byla stále sama. A Lucii napadalo, kdo by o ni vlastně stál.
Pak si nahmatala malou bulku. Dlouho si namlouvala, že o nic nejde. Strach ji držel zpátky. Když konečně vyhledala lékaře, bylo pozdě. Dětem to oznámila s nuceným úsměvem, skoro žertovala, ale uvnitř ji svíral ledový děs, který nerozehnala ani horká koupel.
První chemoterapie nezabrala. Ani druhá. Zvracela, slábla a brzy neměla sílu vůbec na nic, dokonce ani vstát z postele.