Tereza Bílýová dala ve škole výpověď a vrátila se do rodného městečka. Nastěhovala se zpátky k matce a její dny se smrskly na péči o ni: vynášela podložní mísu, sedávala u postele s lavorom pro případ nevolnosti, vařila lehké vývary a jemně Lucii Vaněkové otírala zpocené čelo. Často při tom tiše plakala, aby to nebylo slyšet.
Daniel Mlynář nepřijížděl. Lucie pro něj hledala omluvy – určitě má hodně učení, spoustu povinností, a hlavně… možná se příliš bojí. Tereza ji v tom podporovala.
„Neboj, mami,“ šeptala a hladila ji po ruce. „On tě má rád tak moc, že se nedokáže dívat na to, jak trpíš.“
Lucie přišla o vlasy, o sílu i o zbytky sebejistoty. Byla jen stínem ženy, kterou bývala. Tereza ji podpírala při krátkých procházkách po bytě, píchala injekce, pomáhala jí do vany.
„Kéž by to bylo naopak. Radši ať jsem nemocná já než ty,“ říkávala odhodlaně.
Daniel telefonoval, sliboval, že brzy dorazí. Jenže vždy zůstalo jen u slov.
„Chce si tě uchovat takovou, jaká jsi bývala,“ vysvětlovala Tereza tiše. „Je ještě mladý. Nezlob se na něj.“
Pak svět ochromila pandemie. Lucii začaly na hlavě rašit krátké vlasy jako měkký ježek a třetí série chemoterapie konečně zabrala. Znovu se učila stát na nohou, polykat bez nevolnosti, dokonce se usmát na slunce pronikající oknem.
Daniel se objevil až ve chvíli, kdy onemocněla Tereza a odstěhovala se do starého babiččina domku na okraji města, aby matku nenakazila.
„Nic vážného,“ mávl rukou. „Prostě si pár dní poleží.“
Podložní mísu ale odmítl vynášet, z injekcí měl strach a místo domácí polévky přinesl balíček mražených knedlíčků. Tereza volala a slibovala, že se brzy uzdraví.
Když přišel lockdown, přestala se ozývat úplně. Lucie prosila Daniela, aby za ní zajel, jen se podívat. On se však bál nákazy. Zprávy mluvily o vakcínách, ulice zely prázdnotou. Lucie bezcílně přecházela po bytě a dokola si šeptala říkanku:
Kdybych byla ptáčkem malým,
mamince bych zpívala,
kdybych byla liškou v lese,
u ní bych vždy zůstávala.
Můžu být i čepicí,
rukavicí hebkou,
hlavně ať jsem nablízku
jejím očím měkkým.
Před očima se jí míhala podivná představa stařeny v rudých plavkách, která na ni výhružně ukazovala prstem. Chtěla za Terezou vyrazit sama, ale sotva otevřela dveře bytu, podlomila se jí kolena a ztratila vědomí.
Léčba nakonec zabrala. Lucie přežila. Daniel se časem oženil a přivedl jí na svět vnoučata. Jenže její ptáček, její zrzavý ocásek, její milovaná malá Tereza už tu nebyla…