— Kateřino, už jsme na dálnici. Do večera jsme u vás. Uvolni druhý pokoj, přijedeme v sedmi, — ozvalo se ze sluchátka bez pozdravu i bez nadechnutí. Jen klidný, neústupný tón, jako by mluvila nahrávka.
— Zuzano, chvíli počkej. To se ptáš, nebo mi to jen oznamuješ?
— Oznamuju. Jsme na cestě.
Kateřina pomalu odtáhla telefon od ucha a zůstala stát u okna. Za sklem se třpytilo moře — průzračně tyrkysové, rozpálené červencovým sluncem. Tenhle byt si s Pavlem Řezníkem zamluvili už na jaře. Dva pokoje, veranda, výhled na zátoku. Zaplatili za něj peníze, které půl roku střádali. Měl to být jejich první skutečný odpočinek po třech letech nepřetržité práce.
Pavel seděl venku na verandě a hovor slyšel. Když Kateřina zavěsila, tiše položil sklenici na stůl.
— Nezval jsem ji.
— Já vím.
— Tak co teď?
Chvíli mlčela. Pak se jí na rtech objevil úsměv — ne ten smířlivý, ale takový, který předchází rozhodnutí.
— Ať přijedou.
Pavel se na ni podíval s nepatrným napětím. Ten výraz znal až příliš dobře.
Byt pronajímali od Michala Bednáře, jejího spolužáka z vysoké. Teď žil v Ostravě, ale každé léto poskytoval svůj přímořský apartmán turistům — poctivě, na smlouvu a za běžnou cenu. Asi dvacet minut po hovoru se švagrovou mu Kateřina zavolala.
— Michale, mám trochu nezvyklou prosbu.
— Povídej.
— Říkal jsi, že se tu stavíš kvůli dokumentům. Mohl bys přijet za tři dny?
— Teoreticky ano. Děje se něco?
— Nic dramatického. Jen bych potřebovala, abys tu byl jako majitel. Což vlastně jsi. Tak se tak chovej.
Na okamžik se odmlčel.
— Rozumím. Zahrajeme to.
Zuzana Pražáková dorazila kolem půl osmé večer. Vstoupila první, obtěžkaná čtyřmi objemnými taškami, které bez váhání složila doprostřed předsíně, jako by jí to tu patřilo. Za ní se nahrnuly tři děti ve věku od sedmi do dvanácti let, manžel Martin Blažek, jeho matka Dana Tesařová a nakonec asi dvacetiletý synovec Jakub Smutný. Ten po překročení prahu pronesl jedinou větu, kterou za celý večer řekl:
— Jaké je heslo na wi‑fi?
— Tak jsme tady! — rozhodila Zuzana ruce a se samozřejmým uspokojením si prohlížela interiér. — Bože, to je tu ale nádhera.