„A odtud je vidět až na vodu. Děti, pojďte se podívat — tamhle je moře!“
Trojice potomků vyrazila na verandu tak prudce, až se skleněné dveře rozlétly dokořán. Dana Tesařová mezitím bez váhání zamířila do kuchyně a začala otevírat skříňky, jako by si dělala inventuru vlastního bytu. Martin postavil chladicí tašku ke zdi, otřel si čelo a požádal o sklenici. Jakub objevil zásuvku, připojil nabíječku a během pár vteřin se ztratil ve světě svého telefonu.
Když prvotní hluk trochu opadl, obrátila se Kateřina k Zuzaně klidným hlasem. „Je tu jedna věc, o které bys měla vědět. Tenhle byt není náš. Máme ho pronajatý. Majitel si účtuje deset tisíc korun za noc.“
Nastalo ticho. Dlouhé a těžké.
„Kolik že?“ otočila se Zuzana pomalu.
„Deset tisíc za celý apartmán. V červenci je to tady běžná sazba, stačí se podívat na jakýkoli rezervační portál.“
„Ale vy tu přece bydlíte.“
„Bydlíme, protože si to platíme. Nikdo vás sem nezval.“
Zuzana pootevřela ústa, ale slova nepřišla. Pohlédla na Martina, který upřeně sledoval vodu ve sklenici, jako by v ní hledal odpovědi. Pak znovu na Kateřinu.
„Dobře,“ pronesla nakonec tónem, který Kateřina za těch dvanáct let znala až příliš dobře. Navenek smířlivý, uvnitř přesvědčený, že se věci nějak samy vyřeší. „Zůstaneme jen tři dny. Kvůli dětem. Chtěly vidět moře. Chápeš.“
„Chápu,“ odpověděla Kateřina bez emocí.
Tři dny uběhly přesně tak, jak očekávala. Dana hned první ráno přerovnala kuchyň podle svého systému — talíře jinam, hrnky do komínků, koření odsunula do kouta. Děti běhaly po bytě s mokrýma nohama, zanechávaly šmouhy na podlaze i na pohovce a ručníky jim opakovaně padaly z verandy na balkon o patro níž. Jakub si zabral nejpohodlnější gauč, pouštěl hudbu z telefonu a nepohnul prstem, aby s čímkoli pomohl. Zuzana otevírala lednici s naprostou samozřejmostí, jako by nákup nosila výhradně ona.
Pavel po ranní kávě vždycky popadl osušku a zmizel na pláži. Kateřina pracovala na dálku — s notebookem na kolenou, sluchátky na uších, usazená na kraji verandy. Dění kolem sebe sledovala soustředěně a klidně, podobně jako když člověk pozoruje hodiny: bez spěchu, bez nervozity, s jistotou, že ručička se nakonec posune tam, kam má.
Čtvrtý den ráno, právě když se Zuzana chystala vyrazit s dětmi ven, vyšla Kateřina z pokoje a beze slova položila na stůl vytištěný dokument.