„Takže ty to dokážeš říct úplně klidně nahlas? Prostě sis koupila dům a usoudila, že o tom nikomu nemusíš říct?“ Jakub nemluvil hlasitě. Právě naopak – jeho tichý tón byl horší než křik. Znělo to, jako by se už dlouho držel zpátky a každou chvíli měl povolit sevření.
„Nikomu? A koho přesně tím myslíš?“ Tereza se ani hned neotočila. Stála u okna a dívala se na šedou hladinu jezera za zahradou, na keře podél plotu, zatím ještě holé a bez listí. „Tebe? Tvoji maminku? Lucii? Nebo jsem měla založit rodinný chat s oznámením: ,Vážení příbuzní, pořídila jsem si dům, prosím o schválení‘?“
„Nepřeháněj.“
„Já ještě ani nezačala.“
„Dobře víš, co tím myslím.“
„Ne, Jakube. To ty víš moc dobře, o co jde.“ Otočila se k němu. „Ten dům jsem zaplatila ze svých peněz. Ze svých. Ne z rodinného rozpočtu, ne z nějakých společných úspor, ne z peněz, které by spadly z nebe, ani z daru od Ivany. A opravdu jsem neměla povinnost svolávat hlasování.“
Přistoupil blíž a opřel se rukou o opěradlo židle, jako by potřeboval fyzickou oporu.
„Nejde o peníze. Jde o to, že to působí… divně. Tajně. Jako by ses před námi schovávala.“
„Neschovávám se, Jakube. Zachraňuju se.“
„Zase tohle.“
„A co přesně je ,tohle‘?“ podívala se na něj ostře. „Tvoje sestra k nám chodí měsíce, jako by náš byt byl nádražní hala. Tvoje máma má potřebu komentovat, jak krájím zeleninu, kolik dávám soli a proč nemáme v obýváku veselejší závěsy. A ty pokaždé jen řekneš: ,Vydrž, jsou to přece rodina.‘ Tak já ti něco řeknu – už mě nebaví snášet cizí rodinu ve vlastním domově.“
„To je přece i tvoje rodina.“
„Ne. Moje rodina nejsou lidé, kteří vstupují bez ohlášení a okamžitě se usadí, jako by jim všechno patřilo.“
Křivě se pousmál. „To zní dost tvrdě.“
„Pravda většinou nebývá pohodlná.“
Na lince stál vystydlý hrnek s kávou, nahořklý pach se mísil s těžkým tichem. Hrnec s těstovinami na sporáku byl už slepený, stejně jako jejich rozhovor. Hodiny za zdí odměřovaly čas tak hlasitě, až to bodalo do uší.
„Lucie už volala,“ prohodil. „Ptala se, kdy můžou přijet. S dětmi. Na víkend.“
Tereza pomalu zavřela oči a zase je otevřela. „Samozřejmě. Jak jinak.“
„Proč reaguješ takhle?“
„Já nereaguju. Já jen předvídám.“
„Dům je velký. Všichni se tam vejdeme.“
„Právě to je ten problém. Jakmile máme o pár metrů navíc, tvoje rodina to bere jako otevřenou pozvánku.“
„Mluvíš o nich, jako by byli vetřelci.“
„A jak o nich mám mluvit? Láskyplně?“ ušklíbla se. „Mám jim říct: ,Vítejte, klidně si projděte moje skříně a vyberte si, které ručníky se vám hodí‘?“
„Přeháníš.“
„Ne. Oni přehánějí. Jen ty to odmítáš vidět.“
Odvrátil pohled. Když mu došly argumenty, díval se vždycky stranou.
„Máma říkala, že ji to mrzí,“ řekl tiše. „Že jsi to udělala za jejich zády.“
„Koupila jsem nemovitost, ne milence. I když podle jejich reakce je to skoro totéž.“
„Tohle už je moc.“
„A jejich chování není?“
„Terezo…“
„Nezačínej s tím tónem, jako bych ti právě zkazila Vánoce. Před dvaceti minutami jsem zjistila, že Lucie už plánuje víkend u mě doma. Rozhodnutí padlo beze mě. A ty mi tu vysvětluješ, že bych měla být chápavá.“
„Zveličuješ.“
„Ne. Jen už nemluvím opatrně.“
Těžce se posadil. „Tak dobře. Řekni mi to narovinu. Chceš se tam před všemi zavřít?“
„Ano.“
„Před mojí rodinou?“
„Ano.“
„A přede mnou taky?“
Chvíli mlčela. „To záleží na tobě. Buď pochopíš, že existují hranice, nebo budeš dál žít podle toho, aby se hlavně maminka neurazila.“
„Stavíš mě mezi vás.“
„Ne. Mezi nás tě postavili už dávno. Já jen odmítám stát dole a dělat, že tam žádné schody nejsou.“
Rozhovor skončil ne proto, že by si všechno vyříkali, ale proto, že další krok by byl křik.
O dva dny později zazvonil telefon.
„Terezko, zlato, co to slyším o nějaké revoluci?“ hlas Ivany byl sladký jako čaj s medem – uklidňující a zároveň dusivý. „Jakub je z toho nešťastný. A Lucie taky. Neměla by ses na ni zlobit, má teď těžké období.“
„Co se Lucii přihodilo tentokrát?“ odpověděla Tereza chladně. „Svět jí zase nevyšel vstříc?“
„Proč jsi hned tak ostrá? Má dvě děti, peněz není nazbyt, ve městě je špatný vzduch, kluci jsou pořád nemocní. A ty máš tak krásný dům, jezero, les… To se přece má sdílet.“
„Ivano, ten dům jsem nekupovala proto, abych otevřela rodinný penzion.“
„Ale prosím tě, žádný penzion. Jen tak, po rodině. O svátcích bychom se sešli. Lucie s dětmi, my spolu v kuchyni, saláty, koláče…“
„Nikdo se mě nezeptal, jestli chci s vámi stát u jednoho sporáku.“
„Copak jsme si cizí?“
„Právě proto byste se měli ptát.“
Ivana si povzdechla tak, že to znělo jako z jeviště. „Ty se pořád odtahuješ.“
„Ne. Jen se bráním. To je rozdíl.“
„Všechno zbytečně komplikuješ. Proč jsi ten dům kupovala potají? Mohli jsme ti poradit, pomoct s výběrem.“
Tereza se krátce zasmála. „Opravdu? A s čím byste pomohli? S výběrem většího grilu? Nebo byste rovnou určili, který pokoj připadne Lucii?“
„Nemusíš být jedovatá.“
„A co mám dělat? Poslouchat, jak si jemným hlasem rozdělujete můj majetek?“
„Majetek, majetek… Mluvíš jak účetní. Život není o papírech, ale o blízkých lidech.“
„Blízcí lidé,“ odpověděla klidně, „nechodí do cizího domu s předem sepsaným seznamem nároků.“
„Ty ses změnila.“
„Nezměnila. Jen už se neusmívám ve chvíli, kdy mi lezou do života.“