Ta věta v ní ještě chvíli doznívala jako dozvuk kovu o kov.
Po skončení hovoru nedokázala jen tak sedět. Přecházela z místnosti do místnosti, jako by si potřebovala znovu potvrdit, že ten prostor je skutečný a patří jí. Vzduch byl prosycen vůní čerstvé barvy, nových prken a lehkou vlhkostí, která stoupala ze sklepa. Na parapetu ležel nerozbalený pás samolepicí fólie, u zdi stála hliníková štafle, v koupelně se válela otevřená krabice s lepidlem na obklady. Nic tu nebylo hotové. Všechno bylo v procesu, syrové a opravdové. A právě to ji bodalo nejvíc – sotva vznikl základ, už po něm sahaly cizí ruce.
Třetí den ráno rozřízl ticho zvuk motoru před bránou.
Tereza pohlédla z okna a ani ji to nepřekvapilo. Modrá škodovka Lucie. Hned za ní zastavilo taxi. Dveře se rozlétly a děti vyběhly ven jako vypuštěná voda – křik, batohy, otázky, kde je houpačka a jestli se dá běhat kolem domu. Z druhé strany auta vystoupila Ivana. Pomalu, důstojně, s výrazem ženy, která nepřijela na návštěvu, ale zkontrolovat stav věcí bez její přítomnosti.
Zazvonění u branky bylo krátké a sebejisté.
Tereza nespěchala. Otevřela dveře, vyšla na verandu a ruce zastrčila do kapes bundy.
„Ano?“ pronesla klidně.
„Co je to za tón?“ usmála se Lucie široce. „Jsme tady! Chtěli jsme se podívat. Adresu jsi nám dát nechtěla, tak jsme si ji vzali od Jakuba. To místo je úžasné! Mami, říkala jsem ti, že je to paráda.“
„Terezo, zdravím,“ zazpívala Ivana sladce. „Jsme tu opravdu jen na pár dní. Děti potřebují vzduch, my změnu prostředí. Předpokládám, že ti to nevadí.“
„Vadí,“ odpověděla bez zaváhání.
Lucie zamrkala, jako by špatně slyšela. „Prosím?“
„Říkám, že mi to vadí.“
„Terezo, neblázni. Už jsme tady.“
„To vidím.“
„Snad nás nepošleš zpátky, když jsme jeli s dětmi takovou cestu.“
„Proč ne? Auto máte pojízdné.“
Ivaně ztuhly rty. „Tohle je opravdu nevhodné.“
„Nevhodné je přijíždět bez pozvání.“
Lucie ztratila úsměv. „Přestaň si hrát na paní domu století. Jsme rodina. Nebo si myslíš, že jsme cizí? Dům je prázdný, místa dost.“
„Není prázdný. Jsem tu já.“
„Takže jedna osoba může obývat takový pozemek, ale rodina sem nesmí ani na víkend?“
„Přesně tak. Je to moje rozhodnutí. A můj dům.“
Lucie si odfrkla. „Tak to jsme se dočkali. Velká paní.“
„Raději paní ve vlastním domě než chudá příbuzná v cizí skříni.“
Děti už lomcovaly západkou. „Mami, půjdeme se koupat?“ zavolal starší.
„Hned, zlatíčko,“ odpověděla Lucie a znovu se otočila k Tereze. „Nedělej scénu. Jsme unavení. Pustíš nás dovnitř, dáme si čaj a pak si to vyříkáme.“
„Ne.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto.“
Ivana postoupila o krok blíž. „Terezo, přeháníš. Děti za to přece nemohou.“
„Nemohou. Ale schovávat se za ně je laciný trik.“
„Zase ty tvoje formulace,“ rozhodila rukama. „Pořád válka, obrana, strategie. Kdy začneš žít?“
„Až mě necháte na pokoji.“
Lucie odstrčila syna stranou a procedila mezi zuby: „Poslouchej. Jakub je můj bratr. Tohle je i jeho dům.“
„Není,“ řekla Tereza pevně. „Dům je napsaný na mě. Zaplacený z mých peněz. Takže se tu neoháněj příbuzenstvím jako vstupenkou.“
Lucie zbledla. „Tak takhle.“
„Ano. Přesně tak.“
„Mami, slyšíš to? Vyhazuje nás.“
„Slyším,“ odpověděla Ivana chladně. „A budu si to pamatovat.“
„Klidně,“ pronesla Tereza a zevnitř zaklapla branku.
Ještě chvíli se ozýval křik. Lucie pak demonstrativně vytočila Jakuba a mluvila tak hlasitě, aby každé slovo dolehl až k domu. Tereza už neposlouchala. Vrátila se dovnitř. Za pár minut se telefon rozječel.
„Co to má znamenat?!“ vyštěkl Jakub místo pozdravu.
„Jen jsem nepustila dovnitř lidi, které jsem nezvala.“
„Tam stojí moje máma, děti, Lucie!“
„Tak si to dokážeš představit.“
„Jeli za rodinou!“
„Ne. Jeli využít prostor. U vás doma to tak funguje – kde je volné místo, tam vzniká nárok.“
„Nemluv o nich jako o vetřelcích.“
„Přijeli se nastěhovat bez souhlasu.“
„Nikdo se nestěhoval.“
„Samozřejmě. Jen na pár dní. Pak by se dětem zalíbilo. A potom by přece nikdo nevyhazoval příbuzné. Už jsme to zažili v bytě. Podruhé ne.“
„Ty ses zbláznila.“
„Ne. Naučila jsem se říkat ne bez pocitu viny.“
„Okamžitě je pusť.“
„Ne.“
„Tak přijedu.“
„Přijeď. Uvidíš, jak vypadá hranice.“
Dorazil navečer. Lucie s Ivanou už byly pryč – před odjezdem stihly obvolat půl rodiny a oznámit, že se z Terezy stal netvor.
„Došlo ti, co jsi způsobila?“ vpadl do domu, aniž by si sundal bundu. „Máma má tlak, Lucie brečí, děti jsou vyděšené.“
„A já mám být z oceli? Mě můžeš tlačit roky.“
„Byli tu na dva dny!“
„Byli tu zjistit, jestli ustoupím.“
„Všude vidíš boj.“
„Protože ho žiju.“
„To už je posedlost.“
„Ne, Jakube. Posedlost je myslet si, že si někdo dělá nárok jen v hlavě. Já mám zkušenosti, zprávy, telefonáty. A tebe, jak děláš, že se nic neděje.“
Prošel kuchyní, rozhlédl se po krabicích a nedodělaných policích. „Kvůli tomuhle jsi rozhádala všechny? Kvůli domu bez záclon?“
„Právě proto. Dokud tu nejsou záclony ani nábytek a půlka zásuvek nefunguje, je to čistě moje. Ještě to není poznamenané cizími zvyky.“
„Slyšíš se vůbec?“
„Ano. A ty neslyšíš mě.“
Posadil se a promnul si obličej. „Dobře. Co vlastně chceš?“
„Aby sem nikdo nejezdil bez pozvání. Aby se tvoje matka nechovala jako spolumajitelka mého života. Aby Lucie přestala brát moje zdi jako rezervní plán pro chvíle, kdy se jí nedaří. A abys jednou nestál mezi námi, ale vedle mě.“
„Chceš, abych se rozhádal s rodinou.“
„Chci, abys dospěl.“
Dlouho se na ni díval, unaveně a s výčitkou.
„Víš, co je na tobě děsivé?“ řekl tiše. „Mluvíš tak, jako bys byla jediná, kdo má pravdu, a všichni ostatní byli jen rozmazlené děti.“
Tereza se nadechla a odpověděla pevně: „A víš, co je děsivé na vás? Že jste si zvykli žít z toho, kdo mlčí.“