„Ty ses na sebe vůbec podívala?“ vyštěkla Libuše Jelínková tak ostře, až se její hlas odrazil od stěn úzké předsíně. „Komu bys byla k užitku? Bez peněz, bez schopností, bez špetky rozumu – a přitom se nosíš, jako bys řídila ministerstvo!“
„Prosím vás, nekřičte,“ odpověděla jsem unaveně, aniž bych si sundala kabát. „Přišla jsem z práce sotva před deseti minutami. Od rána řeším pět žádostí, dva konflikty na oddělení a autobus, který zůstal stát na mostě. Dopřejte mi aspoň tolik klidu, abych si mohla zout boty bez další scény.“
„Zout boty!“ odfrkla si a posunula si lakovanou kabelku výš na rameno. Přeměřila si mě pohledem, jako bych se snad záměrně vyválela v blátě, jen abych ji popudila. „Od kdy se tě mám ve vlastním bytě ptát, co smím a co ne?“
Jan Vaněk postával u vstupu do kuchyně. Měl na sobě vytahané šedé tričko a domácí kalhoty, ruce zastrčené hluboko v kapsách. Tvářil se, jako by se řešilo, jestli bude zítra pršet. Jen jeho oči těkaly – od matky ke mně, pak k podlaze a zase zpátky.
„Mami, nech to být,“ procedil bez energie. „Hned u dveří…“
„A kdy jindy?“ skočila mu do řeči. „Až na hřbitově? Nebo až nás odsud úplně vyštve? Podívej se na ni. Chodí si tu, jako by jí to tu patřilo. Člověk jí něco řekne a ona se tváří, jako bychom si přišli půjčit na chleba.“
Položila jsem kabelku na komodu. Únava se ve mně zvedla jako těžká, známá vlna. Ten scénář jsem znala nazpaměť. Nejprve poznámka o domácnosti. Pak narážka na peníze. Následně útok na vzhled, věk, povahu, rodinu. Jan mezitím hraje roli kusu nábytku. Já mlčím. A v noci ležím s bušícím srdcem a zírám do stropu.
Pět let. Pět let téhož představení, jen s obměnou ročního období a cen v obchodech.
„Tak co je dneska špatně?“ zeptala jsem se klidně. „Přesolená polévka? Špatně pověšené ručníky? Nebo jsem vás pozdravila nevhodným tónem?“
„Ještě si děláš legraci?“ přistoupila blíž. „Říkám jen pravdu. Můj syn dře jak kůň a ty? Jen ohrnuješ nos. Přehazuješ papíry někde v archivu, čicháš prach a pak přijdeš domů a tváříš se jako hlavní živitelka.“
„Mami, stačí,“ zamumlal Jan.
„Co stačí? Není to pravda?“ otočila se na něj prudce. „Platí se nájem sám? Plní se lednice sama? Tankuje se auto samo?“
Auto. Jejich modla. Janův vůz na leasing, který opečovával víc než cokoli jiného. Kvůli němu bral brigády, odkládal opravy doma a neustále opakoval, jak jsou těžké časy. Jenže prášek na praní, toaletní papír, olej, léky – to všechno se jaksi objevovalo díky mně. Stejně jako účet za elektřinu, psaný na moje jméno a hrazený z mého účtu.
„Když už mluvíte o platbách,“ podotkla jsem, „zkusme si připomenout, kdo poslední tři roky kupuje většinu potravin. Kdo zaplatil opravu pračky. Kdo objednal novou lednici, když stará definitivně odešla. A kdo hradil montáž dveří poté, co váš syn prohlásil, že se to udělá někdy později.“
„Opovaž se počítat cizí peníze!“ vyjekla Libuše Jelínková.
„Cizí?“ zadívala jsem se jí přímo do očí. „Takže ty peníze nejsou moje? Pak by mě zajímalo, z čeho se tady poslední roky žije.“
„Lžeš!“ udeřila dlaní do komody. „Jan se stará o všechno! Ty ses na něj jen přilepila a vezeš se! Ještě máš drzost ukazovat povahu. Kdo jsi byla před ním? Přišla jsi s jednou taškou! Bez rodiny, bez zázemí, bez koruny! On tě vytáhl!“
„Mami, tiše,“ napomenul ji Jan – ne proto, aby mě zastal, ale tónem, jakým se krotil někdo příliš hlučný na chodbě. „Sousedé to uslyší.“
V tu chvíli ve mně cosi chladně cvaklo.
Neřekl: „Nemluv tak s mou ženou.“
Neřekl: „Tohle přeháníš.“
Neřekl: „To není pravda.“
Jen: „Sousedé to uslyší.“
Takže problém nebyl v tom, že mě ve vlastním bytě veřejně ponižují. Problém byl, že by o tom mohli vědět ostatní.
„Úžasné,“ poznamenala jsem tiše. „Ukázkový partner.“
„Nezačínej, Petro,“ povzdechl si Jan, jako bych celý konflikt rozpoutala já. „Všechno zbytečně dramatizuješ. Máma to řekla tvrdě, ale v podstatě—“
„V podstatě?“ zopakovala jsem klidně. „Jen pokračuj. Zajímá mě, jaká je dnes ta podstata.“
Pokrčil rameny jako žák před tabulí. „V poslední době se chováš, jako by ti všichni něco dlužili. Jsi protivná. Odsekáváš. Na mámu jsi hrubá. Přijdu domů a ty se tváříš, jako by byl pohřeb.“
„Vstávám v šest,“ odpověděla jsem. „Jednu hodinu trávím cestou do práce, pak osm hodin řeším cizí problémy, po cestě domů nakoupím, a večer poslouchám, jak jsem k ničemu. To opravdu není recept na zářivý úsměv.“
„Slyšíš to?“ chytila se toho okamžitě Libuše. „Ještě z tebe dělá viníka, Honzo. Jen se na ni podívej,“ vyhrkla znovu a nadechla se, jako by chtěla pokračovat v dalším výčtu urážek.