„Nacházíte se v mém bytě,“ řekla jsem klidně a složky jsem si přitiskla k hrudi. „Vy, Libuše Jelíneková, jste tu pouze na návštěvě. A to ještě nevyžádané. A ty, Jane, tu bydlíš jen dočasně. A ta dočasnost právě skončila.“
„Ty nás vyhazuješ?“ vydechla nevěřícně.
„Vás okamžitě. Jeho nejpozději do hodiny.“
„Zbláznila ses?!“
„Naopak,“ odpověděla jsem tiše. „Mám pocit, že po pěti letech konečně myslím jasně.“
Jan ke mně přistoupil rychlým krokem. Už nepůsobil zmateně, v očích měl vztek. „Eleno, nepřeháněj to. Jsi rozrušená. Sedneme si, promluvíme si v klidu. Máma odejde, já zůstanu. Ty se uklidníš.“
„Ne,“ zopakovala jsem. „Odejdeš taky.“
„A kam mám asi tak večer jít?“
„K mamince. Vždyť podle ní jsi hlava rodiny a živitel. Aspoň si to vyzkoušíte v praxi.“
„Na to nemáš právo!“ zaječela tchyně. „Je to tvůj manžel! Zákonný! Má tu svoje věci!“
„Osobní věci nezakládají vlastnické právo,“ odpověděla jsem věcně. „Můžu vám klidně citovat paragraf, jestli chcete.“
„Ty jsi taková potvora,“ vydechla. „Vypočítavá a falešná. Celou dobu jsi mlčela, jen sis to střádala! Čekala jsi na chybu! Normální ženská se takhle nechová!“
„Normální žena by nemusela doma přežívat jako v testu odolnosti,“ namítla jsem. „Já byla jen příliš dlouho trpělivá. To je celé.“
Jan si přejel dlaněmi po obličeji a pak vyštěkl: „Přestaň už s tím divadlem. Dobře, byt je tvůj. A co má být? Jsme manželé. Pět let spolu žijeme. To je přece rodina, společná domácnost, společný majetek…“
„Společná domácnost?“ přikývla jsem. „Hlavně když bylo třeba tahat nákupy, hradit složenky a držet jazyk za zuby. Jakmile došlo na vlastnictví, najednou jsme rodina. To je výhodné.“
„Překrucuješ to schválně!“ zvýšil hlas. „A mimochodem, do tohohle bytu jsem taky něco dal!“
„Kolik?“ zeptala jsem se klidně. „Řekni částku. Kolik přesně? Kromě rohožky, dvou baterií a řečí.“
Zůstal stát s otevřenými ústy. Libuše se hned vložila mezi nás: „Nebudu se ti zpovídat! Můj syn s tebou žil důstojně a ty jsi ho jen využívala! Promarnil s tebou nejlepší roky!“
„Nejlepší?“ podívala jsem se na ni téměř soucitně. „Za posledních pět let se váš syn naučil hlavně pohodlně mlčet. To je sice dovednost, ale těžko se s ní chlubí.“
„Eleno,“ ozval se Jan tišeji, „nedělej to. Prosím. Promluvme si bez mámy. Já už to chápu.“
„Nechápeš,“ odpověděla jsem. „Ty ses jen polekal. To není totéž.“
„Tak co vlastně chceš?“
„Aby za vámi zaklaply dveře.“
„A když neodejdu?“ zadíval se na mě vzdorovitě.
Beze slova jsem vytáhla telefon, odemkla displej a otevřela připravený kontakt na místního policistu. Volat jsem nemínila. Ale podle toho, jak mu ztuhla tvář, bylo jasné, že mi uvěřil.
„Ty už jsi úplně…“ zašeptal.
„Ne. Jen vás tentokrát nebudu přemlouvat, abyste se chovali slušně.“
Libuše zasyčela jako přehřátá konvice. „Jane, sbal se. Nepokořuj se před ní. Když to nejde po dobrém, půjde to jinak. Ona ještě přileze. Až jí dojde, o koho přišla.“
„Jistě,“ přikývla jsem. „Zvlášť až vyndám z komody vaši náhradní sadu klíčů a nechám vyměnit zámky.“
Trhla sebou. „Jaké klíče?“
„Ty, co měly být jen na dobu dovolené. Nějak jste je zapomněla vrátit. Vím o nich dávno. Jen jsem čekala, kam až to necháte dojít.“
„Ty mě špehovala?!“
„Vy jste mi chodila do bytu bez zazvonění.“
Jan už mezitím zmizel v ložnici a prudce otevřel skříň. Došla jsem ke dveřím, ale zůstala stát na prahu. „Máš hodinu,“ řekla jsem. „A vezmi si všechno najednou. Nic dodatečně posílat nebudu.“
„Neboj, vezmu,“ procedil mezi zuby a házel do tašky trička, ponožky i nabíječky bez ladu a skladu. „Myslíš, že mě zastrašíš? Uvidíme, jak si tu sama zazpíváš.“
„Určitě lépe než ve sboru s vámi.“
Otočil se prudce. „Ty jsi mi nikdy nevěřila.“
„Ne, Jane. Já jen doufala, že se mýlím.“
To ho zasáhlo víc než křik. Zmlkl.
Libuše stála v předsíni. Už nekřičela, jen se jí třásly rty — ne smutkem, ale bezmocí. Člověk zvyklý vítězit hlasem působí směšně, když narazí na razítko na listině a na dveře otevřené směrem ven.
„Pamatuj si,“ pronesla nakonec, „ženy jako ty končí špatně. Zůstaneš sama. Nikdo tě nebude chtít.“
Najednou mi došlo, že mě vlastně nestraší. Jen nahlas vyslovuje vlastní dějiny. Svůj největší strach: být nepotřebná, zestárnout, zůstat sama. Být tolerovaná jen ze zdvořilosti. Proto tak urputně vstupovala na cizí území — jako by dobývala místo, kde bez ní všechno fungovalo.
„Možná,“ odpověděla jsem klidně. „Ale je to lepší než žít s lidmi, vedle kterých se každým dnem zmenšuji.“
Jan vyšel s taškou a batohem. V obličeji měl vztek, ale i šok — jako člověk, který netušil, že jeho svět může skončit během dvaceti minut v předsíni.
„Pro zbytek věcí si přijedu později,“ oznámil.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Buď si všechno odvezeš teď, nebo po předchozí domluvě, až se mi to bude hodit.“