Marně.
„Uvědomuješ si vůbec, že paní domu tady nejsi ty?“ připomínala jí Marta Růžičkaová pokaždé, když spolu zůstaly o samotě. „Můj syn si zasloužil někoho mnohem lepšího. Ty jsi jen omyl, který časem zmizí.“
Pavel Kolář se do toho nepletl. Vždycky měl po ruce stejnou výmluvu: „Máma se pořád nevzpamatovala z tátovy smrti. Buď rozumná, nehádej se s ní.“ Pro Kláru byla tahle jeho pohodlná zbabělost horší než jakákoli otevřená hádka.
Rozhodl se pro klid. Postavit se za vlastní ženu by znamenalo přijít o matčinu přízeň a také o štědrý přísun peněz z účtů otcovy firmy, kterou po jeho smrti pevně ovládala právě Marta Růžičkaová.
Konec přišel jednoho deštivého listopadového večera.
Klářina maminka slavila narozeniny. Padesáté. Klára se na ten den těšila celý měsíc, pečlivě vybírala dárek a v práci si předem zařídila, aby mohla odejít dřív.
Už stála v předsíni, přes ramena přehozený kabát, když se shora ozval chladný, velitelský hlas:
„Kláro! Kam si myslíš, že jdeš?“
Marta Růžičkaová pomalu sestupovala po schodišti s výrazem královny, která právě přistihla služebnou při neposlušnosti.
„Maminka má oslavu, říkala jsem vám to,“ odpověděla Klára a snažila se zachovat klid. „S Pavlem už máme odjíždět.“
„Pavel nikam nepojede. Bolí ho hlava. A ty zůstaneš doma také. Za hodinu přijede notář kvůli dokumentům k pozemkům. Připravíš čaj a prostřeš v malém salonku.“
Klára ztuhla.
„Marto Růžičkaová, upozorňovala jsem vás na to měsíc dopředu. Jedu za rodiči. Čaj si dokážete nalít i sama.“
Tchyniny oči se nebezpečně zúžily.
„Co jsi to řekla? V tomhle domě budeš dělat to, co je potřeba pro naši rodinu. A jestli se ti to nelíbí, můžeš se sebrat a táhnout, kam chceš!“
Klára se podívala na manžela, který právě vyšel z pracovny. Pavel její pohled nevydržel a sklopil oči.
„Klári, no tak… k vašim zajedeš zítra,“ zamumlal. „Máma teď potřebuje pomoc.“
V té vteřině se v ní cosi definitivně přetrhlo. Únava nashromážděná za tři roky, ponížení, křivdy i nekonečné snahy zavděčit se najednou ztratily význam. Necítila už strach. Ani vinu. Jen zvláštní ticho uvnitř, jasné a prázdné, jako bývá těsně před rozhodnutím, které změní celý život.
Pomalu si stáhla z prstu snubní prsten. Kov cinkl o mramorovou desku v hale.
„Víte, Marto Růžičkaová,“ pronesla Klára překvapivě pevným hlasem, „v jednom máte pravdu. Tady opravdu nejsem doma. A už vás nechci nikdy vidět.“ Pak se obrátila k manželovi. „A ty, Pavle… zůstaň u maminky. Hodíte se k sobě dokonale.“
Vyšla ven do prudkého lijáku, aniž by si vzala deštník. Ten večer opustila obrovský studený dům jednou provždy.
Marta Růžičkaová slavila vítězství.
Rozvod proběhl rychle. Děti neměli a Klára Urbanová nepožadovala žádné dělení majetku. Nechtěla od nich nic. Jednoduše ty lidi vymazala ze svého života.
„Konečně je ta holka bez věna pryč!“ chlubila se tchyně kamarádkám do telefonu. „Teď Pavlovi najdeme pořádnou partii. Vzdělanou, sebevědomou, z dobré rodiny.“
Jenže osud má zvláštní smysl pro ironii.