Tentokrát se osud rozhodl vysmát právě jí.
Pavel Kolář si skutečně poměrně brzy našel jinou ženu. Jmenovala se Viktorie Hájeková.
Bylo jí pětadvacet. Výrazná brunetka, která dokázala upoutat pozornost hned při prvním setkání, měla v sobě tvrdost člověka, jenž si všechno vybojoval sám. Vyrostla v nevlídném prostředí panelákového sídliště, kde se nikdo s nikým příliš nemazlil, a časem si vybudovala menší síť kosmetických salonů. Nebyla zvyklá o něco prosit. A už vůbec neuměla sklánět hlavu.
Jejich vztah nabral rychlost, která Pavlovu matku zaskočila. Sotva uplynulo půl roku, konala se svatba a novomanželé se nastěhovali do velkého domu za městem. Marta Růžičkaová musela zatnout zuby a smířit se s tím. O měsíc později Viktorie oznámila manželovi, že čeká dítě. A po dalších devíti měsících se narodil vytoužený vnuk, Vít Janeček.
Právě tehdy Marta usoudila, že nastal vhodný okamžik, aby novou snachu začala zpracovávat stejným způsobem jako kdysi Kláru.
Ráno odstartovalo přesně podle starého scénáře.
Viktorie sešla do kuchyně, protože si chtěla připravit kávu. U stolu už čekala tchyně, rty sevřené do úzké čárky a výraz v obličeji tak přísný, jako by se chystala vynést rozsudek.
„Viktorie, proč ještě není v dětském pokoji otevřené okno?“ spustila Marta místo pozdravu. „Dítě potřebuje čerstvý vzduch. A proč není v osm hodin hotová snídaně? V tomhle domě platí určitá pravidla.“
Viktorie beze spěchu došla ke kávovaru. Stiskla tlačítko a mlčky počkala, až se šálek naplní silnou voňavou kávou. Teprve když se napila, obrátila se k ní.
„Marto Růžičkaová,“ řekla téměř něžně, ale v hlase měla ocel, „ujasníme si jednu věc hned na začátku. Já nejsem Klára.“
Tchyni se na okamžik zatajil dech pobouřením.
„Jak si to dovoluješ… Ty bydlíš v mém domě!“
Viktorie pomalu položila šálek na desku stolu.
„Ne. To vy bydlíte v domě, jehož polovina ze zákona patří Pavlovi. Jemu, ne vám. A dokud jsme rodina, máme tady stejné právo rozhodovat jako vy. Nejsem vaše služka. Jsem manželka vašeho syna. Jídlo si odteď budete chystat sama. Případně si ho objednejte. A jestli budu potřebovat pomoc s Vítem, řeknu si o ni.“
„Pavle!“ vykřikla Marta a vzteky jí zrudly tváře. „Pavle, okamžitě sem pojď!“
Ve dveřích kuchyně se objevil rozespalý Pavel. Zmateně přejížděl pohledem od matky k manželce a zpět.
„Co se stalo?“
Marta si dramaticky přitiskla ruku na hruď.
„Tvoje žena je na mě drzá! V mém vlastním domě! Řekni jí…“
„Pavle,“ vstoupila Viktorie o krok blíž a její hlas ztišil, ale zároveň ztvrdl, „teď mě dobře poslouchej. Jestli na mě tvoje matka ještě jednou zvýší hlas nebo se mi pokusí diktovat, jak mám žít a jak mám vychovávat svého syna, balíme věci ještě dnes.“
„Viki, proč to hned takhle hrotíš, máma jenom…“ začal Pavel svou obvyklou omluvnou písničku.
„Odejdeme a pronajmeme si byt,“ pokračovala Viktorie klidně, aniž by zvedla hlas. „A potom bude tvoje matka vídat vnuka pouze tehdy, když to dovolím já. Rozhodni se, Pavle. Buď jsi manžel a otec, nebo zůstaneš maminčiným chlapcem. Třetí možnost neexistuje.“
Kuchyně se ponořila do těžkého, dusivého ticha.
Marta Růžičkaová ztuhla hrůzou.