Na lince se rozhostilo tak hutné ticho, až měla Petra pocit, že slyší, jak Boženě Doležalové v hlavě horečně zapadají kolečka.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ pronesla nakonec tchyně. Opatrně. Až příliš opatrně na někoho, kdo prý nemá co tajit.
„Ale víte,“ odpověděla Petra klidně. „Sejdeme se zítra ve dvanáct. Pošlu vám adresu kavárny.“
A hovor ukončila.
Petr stál ve dveřích kuchyně a zíral na ni, jako by před sebou najednou uviděl úplně cizí ženu. Možná to tak skutečně bylo. Ta Petra, na kterou byl zvyklý — přizpůsobivá, trpělivá, mlčící — se právě někam vytratila. Tahle nová se na něj dívala přímo, bez křiku a bez nenávisti. A právě to bylo mnohem děsivější.
„Petro, počkej… pojďme si o tom normálně promluvit.“
„Zítra,“ řekla jen. „Dneska ještě musím někam zajet.“
Sáhla po bundě zavěšené v předsíni, obešla jeho tašku s chipsy, která ležela na zemi, a vyšla z bytu.
Kam jede? Tu otázku Petr ani nestihl vyslovit. Dveře za ní už klaply.
Petra sešla po schodech na dvůr, nasedla do auta — do svého auta, koupeného za její peníze — a zamířila do centra. V jedné z kancelářských budov nedaleko Václavského náměstí na ni čekal člověk, s nímž se krátce spojila už před týdnem. Právník. Dobrý právník. Specialista na rodinné právo.
Protože Petra Tesařová se nepřipravovala na obyčejnou hádku.
Chystala se na rozhovor, po kterém už se život nikomu z nich tří nevrátí do starých kolejí.
Advokát ji překvapil svým věkem. Mohlo mu být kolem pětatřiceti, nosil brýle s úzkými obroučkami a mluvil úsporně, bez zbytečných odboček. Jmenoval se Pavel Tkadlec. Jeho kancelář byla malá, strohá a praktická: pracovní stůl, několik židlí, police plné šanonů. Žádné okázalé kožené sedačky, žádná snaha působit důležitě. Petře to bylo sympatické hned od první chvíle.
Položila před něj vytištěné dokumenty. Výpisy z účtu, data převodů, částky. Tři roky seřazené do přehledných tabulek.
Pavel Tkadlec listoval papíry beze slova. Pak si sundal brýle a promnul si kořen nosu.
„Jak dlouho to dáváte dohromady?“
„Sedm měsíců,“ odpověděla Petra.
„Rozumím.“ Nasadil si brýle zpět. „Byt je psaný na koho?“
„Na mě. Koupila jsem ho ještě před svatbou, za peníze od rodičů.“
„A auto?“
„Také moje. Úvěr jsem doplatila sama.“
Pavel Tkadlec krátce přikývl, bez jakéhokoli komentáře. Něco si poznamenal do bloku.
„Božena Doležalová, matka vašeho manžela, dostávala peníze pravidelně. Váš manžel je posílal ze společného účtu, na který ovšem přicházela převážně vaše mzda. To se dá doložit bankovními výpisy.“ Zvedl k ní oči. „Podstatné je, čeho chcete dosáhnout.“
Petra na okamžik zmlkla.
„Chci, aby všechno proběhlo čistě. Bez veřejného praní špinavého prádla, bez soudních scén, pokud to půjde. Ale taky bez dalších iluzí.“
„Rozvod?“
„Ano.“
To slovo z ní vyšlo překvapivě pevně. Nezachvěla se, nezaváhala. Vyslovila ho a uvnitř se jí něco tiše usadilo na své místo. Jako by celé roky nesla těžkou tašku a konečně ji mohla položit na zem.
Domů dorazila až kolem deváté večer. Petr seděl v kuchyni a tupě hleděl do telefonu. Balíček chipsů už byl otevřený, lahev koly také. Nezeptal se, kde byla. I to samo o sobě říkalo dost. Dřív alespoň předstíral zájem.
Noc proběhla v naprostém tichu. Leželi v jedné posteli jako dva cizí cestující v kupé nočního vlaku — každý přitisknutý ke své straně, každý ponořený do vlastního mlčení.
Ráno vstala Petra jako první. Uvařila kávu. Jen sobě. Pak odjela do práce.
Kavárna, kam pozvala tchyni, se jmenovala Patrik. Klidné místo v centru, bez hluku a zbytečného ruchu. Stolky tam stály dál od sebe, takže člověk neměl pocit, že mu cizí lidé dýchají za zády. Petra dorazila o deset minut dřív, vybrala si místo v rohu a objednala si americano.
Božena Doležalová přišla přesně ve dvanáct. Měla na sobě světle šedý kabát a v ruce kabelku, kterou Petra okamžitě poznala. Tu samou koženou kabelku, údajně koupenou „jako dárek“ před dvěma lety — samozřejmě za peníze ze společného účtu. Tehdy nad tím mávla rukou. Teď se na ni dívala a napadlo ji, jak zvláštně se někdy důkazy tváří jako obyčejné detaily.
Tchyně se rozhlédla po kavárně, zahlédla Petru a nasadila výraz na pomezí ustaranosti a laskavého úsměvu. Posadila se naproti ní, kabát si nesvlékla. Vypadala jako člověk, který se hodlá zdržet jen pár minut.
„Petruško, včera jsi mě opravdu vyděsila. Co má znamenat těch dvě stě deset tisíc? To bude určitě nějaké nedorozumění.“
„Není, Boženo Doležalová.“ Petra otevřela složku, kterou si přinesla, a rozložila na stůl několik listů. „Tady jsou převody. Data, částky, poznámky k platbám — ‚pomoc mamince‘, ‚máma prosila‘, ‚nutně mámě‘. Tři roky.“
Božena sklopila zrak k papírům. Potom se pomalu podívala zpátky na Petru.
„Syn pomáhal vlastní matce. Na tom přece není nic nenormálního.“
„Z peněz své ženy?“ zeptala se Petra stejně klidně, aniž zvýšila hlas. „Protože jeho vlastní peníze na tom účtu prakticky nebyly. Vůbec.“
V tchynině tváři se cosi nepatrně pohnulo. Jen drobný záchvěv, sotva viditelná prasklina, kterou člověk postřehne jen tehdy, když se dívá opravdu pozorně.
„Přeháníš.“
„Jsem analytička, Boženo Doležalová. Nepřeháním. Počítám.“
Nastala pauza. Číšník přinesl tchyni kávu, kterou si objednala skoro automaticky, aniž se podívala do lístku. Božena sevřela šálek oběma rukama, jako by jí teplý porcelán mohl dodat klid.