„Co vlastně chceš?“ zeptala se nakonec. Potichu. Už bez toho mazlivého „Petruško“.
„Chci, abyste věděla, že vím všechno.“ Petra Tesařová zavřela složku. „A taky chci, abyste Petrovi vysvětlila, že bude rozumnější vyřešit to v klidu. Protože jestli se to dostane k soudu, tyhle dokumenty se tam objeví taky.“
Božena Doležalová na ni dlouho upírala pohled. Pak pronesla tiše, s podivným výrazem, v němž nebyla zloba, spíš cosi téměř podobného respektu:
„Podcenila jsem tě.“
„Ano,“ přikývla Petra. „Nejste první.“
Petr Zeman zavolal ve tři odpoledne. Petra seděla v práci před monitorem, sledovala tabulku plnou čísel, když jí na stole zavibroval telefon.
„Máma mi všechno řekla,“ začal bez pozdravu. Hlas měl napjatý jako přetažené lano.
„Dobře.“
„Petro, nemůžeme si promluvit normálně? Bez těch tvých papírů?“
„Můžeme. Jenže ty papíry tím nezmizí.“
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho.
„Ty se se mnou vážně chceš rozvést?“
Petra se zadívala z okna. Za sklem se táhla ulice, lidé spěchali za svými záležitostmi, někdo se smál u vchodu do vedlejší kancelářské budovy. Úplně obyčejný den. Úplně obyčejný život.
„Petře, zeptal ses mě za poslední tři roky aspoň jednou, jak mi je? Nemyslím ‚co bude k večeři‘ nebo ‚kde jsou peníze‘. Myslím opravdu — jak se mám. Co prožívám. Co potřebuju.“
Ticho.
„Přesně tak,“ řekla Petra. „Promluvíme si večer.“
A hovor ukončila.
Jenže večer, když už se chystala odejít z kanceláře, jí přišla zpráva. Nebyla od Petra, ale z neznámého čísla. Pouhá tři slova:
„Musíme se sejít.“
Petra se zastavila uprostřed chodby. Přečetla si zprávu znovu. Pak odepsala: „Kdo jste?“
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„První žena Petra Zemana.“
Petra pomalu vydechla. Tak takhle to tedy bylo.
Vyšla ven, došla k autu a několik vteřin jen nehybně hleděla před sebe. Teprve potom napsala:
„Zítra. Pošlete adresu.“
Protože pokud měl Petr první manželku — a nikdy se o ní ani slovem nezmínil — pak příběh, který Petra považovala za svůj, byl ve skutečnosti úplně jiný. Delší. Temnější. A mnohem zajímavější, než si dosud myslela.
První žena Petra Zemana se jmenovala Kristýna Kolářová.
Sešly se druhý den v malé kavárně na Vinohradech. Kristýna poslala adresu přesně v osm ráno, stručně, bez jakéhokoli úvodu. Petra dorazila a poznala ji hned — žena kolem čtyřicítky, nakrátko ostříhaná, s klidnýma očima člověka, který už prošel lecčím a jen tak něco ho nerozhodí.
Na zdvořilostní fráze neztrácely čas.
„Dozvěděla jsem se o tobě náhodou,“ řekla Kristýna a oběma rukama objala hrnek s čajem. „Zmínila se společná známá. Dlouho jsem váhala, jestli ti napsat. Nakonec jsem si řekla, že ano. Protože mně tehdy nenapsal nikdo.“
Kristýnin příběh byl kratší, ale bolestně podobný. Tři roky manželství. Společný účet. Petr skoro od začátku pořádně nepracoval — vždycky existovaly důvody, vysvětlení, přechodné potíže. Božena Doležalová se objevovala pravidelně a pokaždé s nějakou potřebou. Peníze odtékaly tiše, nenápadně, skoro neviditelně — dokud si Kristýna jednoho dne nesedla a nezačala počítat.
„Podala jsem žádost o rozvod,“ řekla. „Moc se nebránil. Myslím, že už tehdy se rozhlížel po další.“
Petra poslouchala a cítila v sobě zvláštní chlad. Nebyl to vztek, ani sebelítost. Spíš ostrá, ledová jasnost. Jako když člověk dlouho zírá na rozmazaný obraz a ten se najednou zaostří.
„Vrátil ti peníze?“ zeptala se Petra.
„Ne.“ Kristýna se krátce, suše pousmála. „Ale já s tím ani nepočítala. Prostě jsem odešla a začala znovu.“ Na okamžik se odmlčela. „Ty jsi jiná. Říkala jsi, že máš podklady. To je důležité. Přeju ti, abys to dotáhla do konce.“
Seděly spolu ještě hodinu. Rozešly se bez zbytečných slov — u dveří si jen přikývly. Petra ale potom dlouho zůstala sedět v autě, než vůbec nastartovala.
S Petrem mluvila ještě téhož večera.
Byl jiný než před třemi lety. Petra to viděla okamžitě. Seděl u kuchyňského stolu, nedíval se do telefonu, nepředstíral, že má něco naléhavého na práci. Jen čekal. A už to samo o sobě bylo nezvyklé.
„Ty víš o Kristýně?“ zeptal se jako první.
„Teď už ano.“
Petr si přejel dlaní po tváři. Unavené gesto, skoro upřímné — a právě proto nepříjemné.
„To bylo dávno. Nepovažoval jsem za nutné o tom mluvit.“
„Zajímavý způsob uvažování,“ poznamenala Petra. „Nepovažoval jsi za nutné říct mi o prvním manželství. Nepovažoval jsi za nutné vysvětlovat převody své matce. Nepovažoval jsi za nutné poslední dva roky doopravdy pracovat. Ty jsi toho vlastně nepovažoval za nutné docela hodně.“
Mlčel.
„Petře, podávám žádost o rozvod. Pavel Tkadlec už připravuje dokumenty.“ Mluvila klidně, bez divadla, bez zvýšeného hlasu. „Byt je můj, o tom se nedá diskutovat. Auto je moje. Společný majetek v podstatě neexistuje, protože všechno, co se za manželství pořídilo, jsem zaplatila já.“
„Petro…“
„Nech mě domluvit. A pokud jde o převody tvojí matce, to je samostatná kapitola. Dvě stě deset tisíc korun za tři roky. Pavel Tkadlec říká, že existuje důvod považovat to za neoprávněné nakládání se společnými prostředky. Můžeme jít k soudu. Nebo se se mnou můžeš dohodnout po dobrém.“