Jan se hluboce nadechl.
„Co bych s tím měl dělat? Ještě jsem se nerozhodl. Nejdřív se musím trochu finančně zmáčknout, něco vydělat. Ona nikam neodejde. Vendula tvrdí, že mě miluje, říká, že mě už nikdy neopustí.“
Evě se rozbušilo srdce, jako by padala do prázdna. To známé jméno jí zabubnovalo ve spáncích. Vendula – ta bývalá, první, a jak se zdálo, jediná opravdová láska. Jejich příběh skončil bolestně, on tehdy raději zvolil někoho jiného, v kom tehdy viděl větší perspektivu.
Jan dlouho trpěl a Eva stála po jeho boku, podporovala ho, naslouchala mu a postupně se z kamarádky a opory stala jeho manželkou.
„A co ty o tom soudíš? Máš přece manželku, Evu. Možná není žádná modelka, ale je chytrá, má šikovné ruce, skvělý charakter. Dneska je vzácnost najít ženu, která nezradí.“
„Je mi jí líto, Jakube, rozumíš? Ale srdci neporučíš, táhne mě to jinam. Eva je opravdu úžasná, v tom není pochyb. Kvůli mně by hory přenášela, udělala by pro mě cokoli. Ale něco ve mně teď není v pořádku… Když jsem s Vendulou, všechno ve mně hoří, cítím se živý, mám opravdové emoce. Chápeš, co tím myslím?“
„A myslíš si, že tohle jsou ty opravdové emoce?“ zeptal se Jakub skepticky.
„Nevím, jak to nazvat… ale komu na tom záleží? S ní cítím náboj, s Evou… klid, jako bych byla s vlastní sestrou. Ano, mám k ní pouto, ale ten oheň, ta vášeň – to chybí. A já jsem přece ještě mladý, tohle chci. Zatím náš vztah jen pozastavím. Říkám, že mám hodně práce.
Nechci, aby teď otěhotněla, a pak jí řeknu, že se rozcházíme. Vendula si musí ještě počkat, promyslet si to. Včera jsme se potkali, málem se rozbrečela, říkala, jak moc jí chybím.“
Každé jeho slovo se vpékalo do Evy jako žhavá jehla, zanechávající hluboké, bolestné rány. Jan o své nevěře mluvil tak lehce, klidně, jako by mluvil o počasí…
Celou dobu ji klamal, a ona byla příliš slepá a důvěřivá, než aby si něčeho všimla. Kamarádky jí už naznačovaly, že viděly Vendulu ve městě, ale Eva jen mávla rukou, nechtěla tomu věřit.
Byla si jistá, že i kdyby se bývalá vrátila, Jan – pamětliv staré bolesti – by s ní už nikdy nechtěl spojit život. Vždyť si ji přece vzal za ženu, přísahal jí lásku a věrnost. Nebo to všechno udělal jen proto, že to tak pro něj bylo pohodlné?
„Jistě, je to příjemné, vracet se do domova, kde voní čerstvé jídlo, kde je vždy uklizeno a útulno. A mám rád i Evu, to je pravda. Ale ona… ona není Vendula. I masíruje mě po těžkém dni, ale ani to není ono… Eh! Asi se chovám úplně pitomě.
Bojím se, že udělám chybu, když se vrátím do minulosti. Všechno si musím důkladně promyslet. Dnes po práci jdu zase na procházku s Vendulou. Uvidíme, kam to povede.“
Jakub jen zakroutil hlavou, aniž by řekl slovo – jeho nesouhlas byl zřejmý. A Eva… se nedokázala pohnout, nedokázala vydat jediný zvuk. Stála tam, skrytá ve stínu dveřní zárubně, a dívala se na svého muže, zatímco jí v uších stále dokola zněla ta krutá slova. Jak je to možné? Proč? Proč zrovna jí?
Oči se jí naplnily slzami a po tvářích jí začaly stékat horké, pálivé kapky. Vtom ucítila jemný dotek. Byl to Lukáš. Jemně ji vzal za rameno a odvedl ji do tichého kouta recepce.
„Promiň. Měl jsem jim hned říct, že přicházíš,“ řekl tiše. „Neměla jsi tohle slyšet.“
„To nic. Možná je to takhle lepší. Teď už aspoň vím pravdu. Vím, že jsem byla jen záložní volba, pohodlné, praktické řešení. Prosím, neříkej mu, že jsem tu byla. Ano? Rozhodnu se sama, jak dál. Nechci, aby to věděl…“
Lukáš mlčky a rozhodně přikývl. Eva mu podala tašku plnou krabic a sáček se sladkým pečivem.