Přestala se neustále zaobírat minulostí, přestala přemýšlet nad tím, co mohla udělat jinak, jak mohla ovlivnit své city. Lásku si nelze vynutit, ať se člověk snaží sebevíc.
Janovi stačilo, že ho miluje, a nechal se milovat. Ale teď chtěla něco jiného. Toužila najít někoho, kdo ji bude milovat stejně silně a bez podmínek, tak, jak ona kdysi milovala. Opravdu chtěla být žádoucí a šťastná. Eva začala pracovat sama na sobě: věnovala víc pozornosti svému vzhledu, zdraví a koníčkům.
Znovu začala chodit se svými kamarádkami nakupovat, hýčkala se novými věcmi. Přijala práci s lepšími vyhlídkami a začala šetřit na vlastní, byť malý byt, protože nechtěla být celý život závislá na druhých.
Náhodné setkání s Lukášem v nákupním centru pro ni bylo nečekanou, ale příjemnou událostí. Lenka musela právě odejít kvůli naléhavým záležitostem a Eva nechtěla hned jít domů, a tak přijala nabídku na šálek kávy. U stolečku v útulné kavárně Lukáš, trochu rozpačitě, přiznal:
– Vtrhla jsi do mého života jako paprsek světla v zamračený den. Hned při našem prvním setkání jsem věděl, že jsi výjimečná. Ale neodvážil jsem se promluvit, vždyť jsi byla manželkou mého přítele. Snažil jsem se na tebe nemyslet, ale jak bych mohl rozkazovat srdci, aby necítilo? Nic nepožaduji, k ničemu tě nenutím. Chtěl jsem jen, abys věděla… třeba mi jednou dáš šanci? Vím, možná ještě nenastal ten pravý čas.
– Ano – odpověděla Eva, překvapená sama sebou. – Jsem připravená tu šanci dát a zjistit, co z toho vzejde.
Lukáš byl zajímavý společník, pozorný a ohleduplný. Jeho slova zněla upřímně a Eva cítila, že několika dalšími setkáními ho může lépe poznat a rozhodnout se, zda mezi nimi existuje to pravé, hluboké pouto. Neváhala a přijala první rande.
Ukázalo se, že mají společného mnohem víc, než si mysleli. Dokázali spolu mluvit celé hodiny o čemkoliv, aniž by si uvědomili, jak čas letí. Vedle sebe se cítili klidně a přirozeně. Eva se rozhodla důvěřovat osudu. V Lukášových očích spatřila ten plamínek, to teplo, které jí v manželství tolik chybělo.
Cítila, jak jí opatrné, poraněné srdce pomalu taje a znovu se otevírá lásce. Možná bylo ještě brzy vrhnout se znovu do víru emocí, ale mělo vůbec cenu před nimi utíkat, když jí přinášely tolik světla a naděje?
Jan příliš pozdě pochopil hloubku své ztráty. Krátké okouzlení Vendulou rychle pohaslo a zanechalo po sobě jen popel hořkého zklamání. Touha po Evě se stala nesnesitelnou.
Zmateně bloudil pohledem po davu, hledaje její tvář, přicházel do prázdného bytu s tajnou nadějí, že to všechno je jen zlý sen a že se ona každou chvíli objeví. Ale to se nestalo. Toužil, a nakonec bolestně pochopil, že celou tu dobu svou ženu miloval, ale sám se z té lásky zřekl, nechtěl ji vidět ani uznat.
Janovi se už nepodařilo s bývalou manželkou promluvit. Eva v sobě našla sílu jít dál. Našla někoho, kdo o ni chtěl pečovat, starat se o ni, milovat ji každý den. Vedle Lukáše pocítila bezpečí a štěstí, jaké dosud nepoznala.
Pomohl jí zacelit staré rány a znovu uvěřit, že láska skutečně existuje. A Jan? Ten příliš dlouho přesvědčoval sám sebe o citech k někomu jinému, byl ochotný zradit nejbližšího člověka – a teď mu zbývalo jen trpce litovat vlastní chyby. Eva v srdci přála, aby našel svou cestu a nalezl pokoj, zatímco sama vstupovala do nového života… života, ve kterém nebyla jen milující, ale také byla hluboce a opravdově milována.