„Sotva jsem vyšla nahoru,“ řekla obtloustlá žena, snažíc se popadnout dech. „Chtěla jsem ho dohonit, ale s tím přece neudržíš krok? Uf,“ dodala, když se jí konečně podařilo uklidnit dech. „Ženské přiběhly a povídaly, že Vítek pokousal vašeho kluka. Ale on si za to může sám… ženské to viděly. Šťouchal ho klackem. A pes je domácí, má všechna očkování, i papíry má, ale ty má páníček. Vítek není vzteklý…“ Mluvila s přestávkami, lapajíc po dechu.
„Takže nejste majitelkou psa? A proč ho pouštíte samotného na dvůr? Mohl pokousat malé děti!“ rozhořčila se Lucie.
„Pes je hodný a klidný, mouše by neublížil. Váš syn si za to může sám. Neměl do něj šťouchat klackem…“ zopakovala žena. „Můžu vodu?“
Lucie přinesla sklenici vody. Zatímco žena hlučně pila, Lucie říkala, že to nenechá být, že zavolá policii, že tohle se musí řešit, že psa je potřeba uspat, než pokouše dalšího…
„Proboha, musíme jet do nemocnice…“ Lucie se rozběhla do pokoje pro telefon.
Cestou zpět do předsíně, když už vyťukávala číslo na displeji, narazila do ženy, která se k ní belhala. Připadala si, jako kdyby narazila do měkkého polštáře.
„Není vzteklý, chápeš? Uspat by měli tebe! Tvůj kluk mu ublížil! Až se vrátí páníček, tak si to s ním vyřizuj, ale dokud tady není, Vítka ti uspat nedovolím…“ rozčílila se žena.
„Páníček tu není, pes se toulá sám, takže je toulavý,“ odpověděla Lucie a přestala vytáčet číslo.
„Je domácí, bydlí u mě dočasně, než se páníček vrátí z pracovní cesty. Je hodný a milý… Mně je těžko s ním chodit ven, tak ho pouštím. Kdo bydlí v domě, otevře mu dveře, a Vítek sám vyjde po schodech a škrábe na dveře. Je to chytrý pes. Za takové řeči by měli uspat tebe. A tvého synka taky, ať už nešťouchá klackem do psa.“
„Já nešťouchal, učil jsem ho přinést klacek,“ ozval se Matěj.
„Vy jste to ale neviděla na vlastní oči, říkaly vám to babky u vchodu, že? Ty by napovídaly i horší věci… — Taxi? Ulice Družstevníků, dům sedmnáct… Na pohotovost… Děkuju.“ Lucie odtáhla telefon od ucha a chystala se jít do kuchyně, odkud už dlouho táhlo připálenou cibulí.
„Toulavý pes pokousal dítě, a vy ho ještě bráníte. Uhni mi z cesty!“ vyštěkla na ženu, která jí zatarasila celý vchod do kuchyně.
Žena vyděšeně ustoupila, zachvěla se svými kilgramy navíc a uvolnila průchod. Lucie vypnula plyn, sundala si zástěru a vešla zpět do předsíně, kde ženina postava opět zaplnila celý prostor. „Už běž, prosím tě! Nedá se obejít, nejde se pohnout!“ vyjela na ni. Žena se neobratně otočila a protlačila se ven.
V rozčilení, obavách a strachu o syna Lucie popadla jednou rukou kabelku, druhou uchopila Matěje za pokousanou ruku. Ten vykřikl bolestí.
„Promiň, pojď, taxík čeká.“ Vyšli z bytu a Lucie zamkla dveře.
U schodů se ještě otočila k ženě, která se přitiskla ke zdi.
„Vyřiďte páníčkovi, až se vrátí, že to nenechám jen tak.“ Lucie se odvrátila a rychlým krokem začala scházet dolů, pobízejíc Matěje.
Celou cestu v autě do nemocnice napomínala syna.
„Kdy to skončí? Pořád nějaké potíže. Pošlu tě k tátovi, ať si tě vychovává on,“ vyhrkla v návalu emocí.
Doktor mu ošetřil ruku, ptal se na psa. Matěj rychle řekl, že Vítek je domácí, má očkování, že si za to může sám. Doktor je pustil domů s doporučeními a radou, ať se nepouštějí do blízkého kontaktu se psy.
„Tak a dost. Zůstaneš doma, dokud se nenaučíš chovat,“ řekla Lucie doma synovi.
Matěj se urazil a odešel do svého pokoje, zatímco Lucie šla dokončit polévku.
„Umýt ruce a pojď k obědu,“ zavelela, když po hodině nakoukla k synovi.
Dívala se, jak jí, a srdce jí zalévala střídavě něha, touha chránit ho před vším a všemi, a zároveň podráždění a zlost. Už je přece velký, ale chová se jako malý. Kdy už konečně dospěje? A hned si řekla, že i kdyby byl viník, neznamená to, že by ho měla trestat. A přece kvůli tomu nebude zabíjet to ubohé zvíře. Chovala se jako šílená matka, hysterka. Ale je matka, přirozeně se bojí a má strach o dítě. Je připravená za něj bojovat, nejen křičet.