Lucie byla tak překvapená, že úplně zapomněla, jak vypadá.
— Vy? — zeptala se tónem, který se originalitou zrovna nevyznačoval.
— Proboha, odpusťte. Nemám na vás číslo, jinak bych vám předem zavolal, — omlouval se muž. Oba, i se psem, na ni hleděli provinile a pokorně.
— Musím na pár dní odjet. A Vítka nemám komu nechat. Už se bojím svěřit ho Tereze, sousedce. Tak jsem si říkal, jestli byste se ho neujala. Opravdu nevím, koho jiného požádat. Všechno potřebné jsem přinesl. Váš syn ho může venčit, výborně si spolu rozumí.
— Vítek! — ozval se radostný hlas Matěje za jejími zády. Pes se k němu přiřítil a vrtěl ocasem tak nadšeně, až hrozilo, že mu upadne. Matěj si dřepnul, a pes mu olízl celý obličej.
— A kdy jste si stihli udělat takové kamarádství? — podivila se Lucie nahlas.
— My často chodíme ven spolu. Tak co, vezmete si ho na chvíli?
— Mami! — Matěj jí pohled oplácel prosebně, oči jako kocour z „Jaromíra“, jen v trenkách a tričku.
— No co s vámi nadělám? — usmála se Lucie.
Muž jí podal vodítko a začal vysvětlovat, jak často má psa krmit, kdy s ním chodit ven…
— Matěj to všechno ví, — mávl jen rukou. — Musím běžet, jinak nestihnu letadlo.
Lucie pozorovala, jak si Matěj se psem hraje, a napadlo ji, že to možná bude dobře. Teď má Matěj kamaráda, nebude se tolik honit ven. Obzvlášť když Filip odjel na chalupu. A postarat se o mladšího kamaráda mu jen prospěje. Aspoň se naučí nést zodpovědnost za jiné živé stvoření.
Pes se ukázal jako nesmírně dobrácký tvor. A Matěj byl nadšený. Lucie si na Vítka brzy zvykla také, přestala se v noci lekat klapání drápů po laminátu. Roztála a už se na psa nezlobila. Matějova ruka byla dávno zahojená. Brzy měl přijet jeho pán a odvést si ho. Lucii ale už teď bylo jasné, že jí bude chybět.
Po týdnu stál pán Vítka ve dveřích s batohem na zádech a dárkovou taškou v ruce. Pozdravil a usmál se. Jeho zuby zářily až nereálně běle na opálené tváři. Podal jí taštičku.
— Ale to přece nemuselo být, — namítla Lucie.
— Vezměte si to. Je to od nás dvou — ode mě a od Vítka.
Uvnitř byla krásná mušle a bonboniéra.
Pán se dřepnul a podrbal psa, který k němu nadšeně přiběhl. Vítek mu zabořil čenich do tváře, olízl mu rty a zase běžel k Matějovi.
— U vás se mu zalíbilo. Pojď domů, konec návštěvy, — řekl muž. Vítek na něj hleděl, vrtěl omluvně ocasem, ale zůstal stát u Matěje.
— Stejně zase odjedete, že? Nechte ho u nás. Matěj si na něj zvykl… a vlastně i já. — Lucie vyndala z tašky mušli a přiložila si ji k uchu. — Ono šumí?
— Ne, šumí jen ty velké. Přivezu vám. — Usmál se muž. — Upřímně, hodně mi pomůžete, když si ho necháte. Možná je to trochu nefér, ale jsem rád, že ho nebudu muset pokaždé někde uskladňovat, když jedu na cestu. Jste si jistá? Nebude překážet?
— Ne, vůbec. Promiňte mi, tehdy jsem na vás byla moc ostrá. Jste po cestě? Určitě doma nemáte ani co jíst. Nechcete se s námi nasnídat? — Lucie se podívala na syna, zda má podporu.
— Václave, zůstaňte! — připojil se Matěj.
— Vy se znáte? — překvapila se Lucie.
— Jo, často jsme spolu venčili Vítka.
U snídaně Václav vyprávěl, že je instruktorem potápění, často jezdí s výpravami do zahraničí. Mušli prý opravdu sám vytáhl ze dna oceánu. Matěj ho poslouchal s očima dokořán.
— A je to těžký, potápět se? — zeptal se.
— Nejtěžší je zvyknout si dýchat s maskou. Pak už to jde.
Lucie si všímala, jak se Matěj na Václava lepí pohledem, jak hltá každé slovo i pohyb. „Takového otce bych pro Matěje chtěla. Proč jsem tehdy tolik spěchala a vdala se tak brzy?..“ pomyslela si Lucie, přejíždějíc pohledem z Václava na Matěje.
Po každé služební cestě se Václav stavoval za Víťou, pokaždé přinesl novou mušli. Na poličce v knihovně už byla celá sbírka různě velkých lastur a pestrobarevných korálů. A pokaždé se u nich zdržel o trochu déle… až nakonec zůstal natrvalo.
„Dobrý pes ještě nikdy nikomu nepřekážel.“
Emil, „Tři z Pelhřimova“
„Lidem se štěstí těžko dostává. Uzavírají se do sebe, dostávají se do potíží. Sami dobře nevědí, co vlastně chtějí… a tak smutní, smutní… Psi to tak složité nemají. Vědí, že štěstí je dělat něco pro druhé. Psi dělají, co mohou, aby potěšili svého dvounohého přítele, a když se jim to podaří, jsou šťastní.“
Jiří