– Všichni přece jedou s manželkami a manžely. Dokonce zařídili dětský koutek, představ si! Moji dvojčata už…
Kateřina ještě něco povídala, ale Martina ji už neposlouchala. V uších jí hučelo a zvedal se jí žaludek. Mechanicky se rozloučila a usedla na okraj postele.
V mysli jí vyvstal včerejší večer: Tomáš pečlivě vybírá košili, dlouho postává před zrcadlem. „Jenom pracovní cesta, nic zvláštního,“ říkal.
– Martino, vyrážím! – ozvalo se z předsíně.
Vyšla ho vyprovodit, s pocitem, jak jí tuhnou rty:
– A je pravda, že tam budou rodiny zaměstnanců?
Tomáš na chvíli ztuhl, ale vzápětí jen ledabyle pokrčil rameny:
– Někdo si je asi bere. Já to nepotřebuju – odpočinu si od domácího chaosu.
Vchodové dveře se zabouchly a Martina jen stála, zírala na ně prázdným pohledem. V hlavě jí vířila zvláštní myšlenka: „Ani se nenamáhal pořádně zalhat.“
Celý den mechanicky vykonávala obvyklé činnosti: odvedla děti do školy a školky, uklidila, uvařila oběd. A večer, když uspala nejmladší, otevřela notebook.
Na sociálních sítích se už objevily fotografie z firemní akce. Usměvavé tváře, slavnostní šaty, šťastné rodiny. Tady Roman z finančního objímá svou Lucii – vždy elegantní. A tam Irena s manželem z technického – jsou spolu už patnáct let, ale stále se drží za ruce.
Na jedné z fotek se mihnul Tomáš – v nové košili, se sklenkou vína, zaujatě vypráví něco mladé blondýnce z marketingu. A dívá se na ni tak, jak se už dlouho nedíval na Martinu.
Z dětského pokoje se ozval pláč – Amálie se probudila. Martina zaklapla notebook a šla k dceři, s pocitem, že se v ní něco láme. Anebo naopak – zaceluje?
Probuzení motýla
Starou krabici našla nahoře ve skříni – Martina na ni už dávno zapomněla. Uvnitř ležely diplomy, ocenění a děkovné listy. „Nejlepší manažerka roku“, „Za inovativní přístup“, „Uznání za profesionalitu“… Prsty se jí třásly, když obracela lesklé archy.
Z obálky vypadla fotografie: ona, mladá, stojí na pódiu s mikrofonem, prezentuje nový projekt. V první řadě – obdivný pohled Tomáše. Tehdy na ni byl hrdý, na svou „ženu z byznysu“. A pak přišel Lukáš, po něm Filip a nakonec Amálie…
– Mami, co tu děláš? – Ve dveřích stál rozcuchaný Lukáš.
– Jenom třídím staré věci.
– A to jsi ty? – přistoupil blíž a zadíval se na fotografii. – Ty jsi byla fakt hezká! A ten účes – stylový!
Martina se mimoděk dotkla svých unavených vlasů. Kdy byla naposledy u kadeřníka? Před rokem? Dvěma?
– Martinko, přišla jsem! – ozval se matčin hlas z předsíně.
– Babi, podívej, to je mamka v práci na pódiu! – Lukáš běžel ukázat fotku babičce.
Ludmila se zadívala na dceru:
– A pamatuješ si, jak jsi svou práci milovala? Nemyslíš, že je čas přestat se sama pohřbívat zaživa?
– Mami!
– Co „mami“? Mlčela jsem, když jsi se vším sekla. Mlčela jsem, když ten tvůj… – zarazila se a letmo se podívala na vnuka. – No prostě, s dětmi ti pomůžu. Už to stačilo.
Večer, když děti usnuly, Martina vytáhla starý diář. Prolistovala stránky s vybledlými poznámkami, kontakty, plány. Otevřela notebook a našla web své bývalé agentury.
„Hledá se projektový manažer…“ – nadpis na ni zamrkal z obrazovky.