Ráno poprvé po dlouhé době vstala dřív než budík. Děti se s údivem dívaly, jak se maminka točí před zrcadlem a upravuje si vlasy.
– Kam se chystáš? – Tomáš se objevil v kuchyni právě ve chvíli, kdy už si do termosky lila kávu.
– Mám nějaké zařizování, – usmála se a cítila, jak se v ní rozhořívá dávno zapomenuté vzrušení.
Podpatky jí zvonivě klapaly o asfalt. Martina mířila na schůzku s vedoucím agentury a poprvé po dlouhé době se necítila jako někdo, kdo by se měl schovávat.
V kabelce měla tu fotografii – jako připomínku toho, jaká může být. Jaká bude.
Rozprostřená křídla
První výplatu Martina utratila u kadeřníka. Zatímco jí kadeřnice čarovala s vlasy, vzpomínala na pracovní pohovor: „Máte značnou pauzu v kariéře…“ – „Ale zato obrovské zkušenosti s řízením několika projektů najednou. Tři děti – to není jako připravovat prezentace.“
Ředitel se tehdy zasmál: „To se vám musí nechat! Kdy můžete nastoupit?“
Teď každý den začínal už v šest. Ludmila přicházela v sedm, aby připravila děti do školy a školky. Večer pomáhal děda – vyzvedával vnuky, dával oběd, kontroloval úkoly.
– Mami, přjdeš dnes na třídní schůzku? – Lukáš tahal za rukáv jejího saka.
– Jasně, zlatíčko. Mám schůzku s klientem do čtyř, a pak hned za vámi.
Tomáš ty změny pozoroval s nepříliš skrývaným podrážděním:
– A jak dlouho to bude ještě trvat? Děti tě skoro nevidí.
– To není pravda, – Martina si zapínala blůzu před zrcadlem. – Veškerý volný čas trávím s nimi. Kvalitní čas, rozumíš? Včera jsme s Amálií pekly sušenky a s kluky jsme skládali nový stavebnicový model.
– A co já? – V jeho hlase zněly neznámé tóny – snad dotčenost, snad zmatek.
Martina se otočila, pohlédla pozorně na manžela:
– A ty… ty ses někdy zeptal, jak je mně? Prostě – jak je mně?
V kanceláři na ni čekal nový projekt. Mladý tým, svěží nápady, vášnivé debaty o strategii. Cítila se jako ryba ve vodě – všechno si znovu vybavila, jako by žádná pauza nikdy nebyla.
– Martino, volají vám, – sekretářka nakoukla do zasedačky. – Volá vaše dcera.
– Maminko! – hlas Amálie zněl nadšením. – Upekly jsme s babičkou koláč! Přijď co nejdřív!
Večer, když procházela poštu, narazila na starou fotku z jednoho firemního večírku. Zadívala se na blondýnu vedle Tomáše a najednou si uvědomila – je jí to jedno. Úplně jedno.
Let skrze strach
Kancelářský open space bzučel jako včelí úl. Martina stála u okna s šálkem kávy a pozorovala, jak se tým chystá na prezentaci nového projektu. Za tři měsíce stihla dostat oddělení na špičku v efektivitě.
– Výborný kvartál, – pochválil ji Jaroslav, ředitel, a přátelsky ji poplácal po rameni. – Co říkáte na večírek tento pátek? Vezměte děti, bude to rodinná slavnost.
Děti… Martina se usmála, když si vzpomněla na včerejší večer. Lukáš s nadšením vyprávěl o svém prvním místě v matematické olympiádě, Filip předváděl nové fotbalové triky a Amálie jí, sedící na klíně, zaplétala copánky.
Zavibroval telefon – zpráva od Tomáše: „Kde jsi? Proč zase tak pozdě?“
Podívala se na hodinky – půl sedmé. Ještě nedávno v tuhle dobu připravovala večeři a měla plné ruce práce doma. A teď…