Jana zakroutila hlavou.
Nikdy Veroniku nebila kvůli rozmarům, byla přesvědčená, že zvednout ruku na dítě je nepřípustné.
Vždy se s ní snažila hodně mluvit, vysvětlovat a přesvědčovat.
Ale zřejmě by tehdy přece jen bylo potřeba vzít na pomoc řemen, aby Veronika pochopila, kdy se má ovládat a neventilovat nespokojenost na blízkých.
„Dobře, nedělej si starosti,“ řekla Jana. „Já jí to ještě vysvětlím.
Ty zatím odpočívej, trochu se prospíš.
Znám tě – nejspíš jsi celou noc nezamhouřil oko.“
„To je v pohodě,“ mávl rukou Petr. „Ještě bude čas se vyspat.
Vidím, že tam větev jabloně skoro visí na drátech.
Půjdu ji ořezat.
A pak opravím verandu, tam se jedna schodnice skoro rozpadá.
Díky za snídani a že jste mě vyslechla.
Jdu do práce.“
Převlékl se do obyčejného oblečení, které mu nebylo líto umazat, a zeti se vydal pracovat.
Jana ho sledovala pohledem a usmívala se.
To je taková hloupá ta Veronika, neváží si toho, jaké štěstí má vedle sebe.
Zlaté ruce, laskavý, starostlivý.
A ona se mu jen odmlouvá.
No nic.
Teď jí zavolám a vyčiním jí.
Nevadí, že jí je už pětadvacet.
Když bude potřeba, dostane řemenem, když už jsem toho dřív litovala.
Ale telefonovat nemusela — Veronika se ozvala sama.
„Slyším,“ odpověděla matka suše.
„Mami, ahoj, není Petr náhodou u tebe?“ zeptala se dcera provinilým tónem.
„Ano, je u mě.“
„Díky Bohu.
Odešel, nic neřekl, nebere mi telefon…“
„A to ti není hanba, Veroniko?“ zeptala se jemně Jana. „Manžel ti chtěl připravit překvapení, potěšit tě.
A jak ses zachovala ty?“
Veronika frustrovaně funěla do telefonu, ale bála se s mámou hádat.
Chápala, že jí Petr všechno řekl.
„A co mám dělat?“ zeptala se tiše.
„Napravit chyby.
Přijeď a omluv se.
A příště přemýšlej, než bezdůvodně začneš s hysterií.
Možná už po tvých výstupech Petr za mnou nepřijde, ale rovnou tě opustí.
A to pak budeš litovat.“
„Jsem přece tvoje dcera,“ zamumlala Veronika.
„A měla bys stát na mojí straně, ne na zeti.“
„Stojím na straně toho, kdo se chová slušně.
A Petr je mi jako syn.
Takže mi tu nemusíš vykládat nic o ženské solidaritě.“