Matka vešla první, tvář rudá, hlas se jí třásl.
„Zkazilas nám rekonstrukci! Zrušilas plavbu! Uvědomuješ si to vůbec?!“
Stála jsem u stolu, ruce zkřížené na prsou. Mlčela jsem.
„Marie, to je přece rodina,“ ozval se otec. „Tohle se nedělá. Nejsme si cizí.“
„Nejsme si cizí?“
Zvedla jsem ruku. Na stole ležel výtisk — všech dvanáct let bod po bodu.
„Dvaadvacet milionů korun. Tolik stála vaše rodina.“
Martin se mračil, snažil se něco počítat. Kristýna zírala do země.
„Včera jste mě přede všemi nazvali žebračkou. Před ochrankou, před hosty. Ani za práh jste mě nepustili.“
„To maminka nešťastně žertovala,“ zamumlal otec.
„Žertovala?“
Pohlédla jsem na matku. Uhýbala pohledem.
„Dvanáct let jsem byla vaším bankomatem. Jsem Marie. A ode mě už nedostanete ani korunu. Vy jste mě vymazali ze života — já se teď vymažu z vašich dluhů.“
„To nemůžeš!“ Kristýna konečně zvedla hlavu. „Mám děti! Potřebují vzdělání!“
„Tvůj muž pracuje. Ty pracuješ. Nechte svoje děti žít za svoje peníze.“
„A co rekonstrukce? —“ matka si sáhla na hrudník. „Střecha nám teče!“
„Prodejte auto. Prodejte pozemek. Najděte si práci. Není vám ani šedesát, jste oba zdraví.“
Otec přistoupil blíž a zkusil mě chytit za ruku.
„Dcero, nebuď zbrklá. Vždyť jsme stáli při tobě, vychovali tě…“
Trhla jsem rukou tak prudce, že couvl.
„Vychovali jste Martina a Kristýnu. Já jsem vyrůstala sama. A vydělávat jsem začala v šestnácti. A teď vypadněte. Okamžitě.“
Odešli. Práskly dveře. Zůstala jsem sama a poprvé za dvanáct let jsem usnula bez tíhy na hrudi.
Matka se mě pokoušela kontaktovat přes společné známé. „Úplně zahořkla,“ vzkazovali mi.