Uplynuly dva roky. Rodiče se neozvali. Martin má práci, znovu se oženil, narodilo se mu dítě. Kristýna se přestěhovala do jiného města, občas pošle obligátní blahopřání. Neodpovídám. Ne z pomsty — prostě už jim nemám co říct.
Minulý týden jsem dokončila návrh kulturního centra v Olomouci. Zadavatel řekl, že je to moje nejlepší práce. Usmála jsem se — protože jsem věděla, že má pravdu.
Včera jsem potkala Kristýnu v podchodu metra. Nesla těžké tašky a vypadala unaveně. Uviděla mě a zastavila se. Já také. Stály jsme tak asi deset vteřin, jen jsme se dívaly jedna na druhou. Pak sklopila oči a šla dál. Já také.
Dnes je sobota. Sedím v ateliéru v Ostravě a pracuji na osobním projektu. Za oknem prší, na stole leží výkresy, v uších mi hraje tichá hudba. Jsem sama. A je mi dobře.
Žebrotou jsem netrpěla já. Žebráky byli ti, kteří jen požadovali, aniž by něco dávali na oplátku.
Stiskni „To se mi líbí“ a sleduj ty nejlepší příspěvky na Facebooku ↓
Zbytečná kočka
„Ty nechceš pomoct rodině?“ – pohoršila se švagrová, když jsem odmítla vzít půjčku kvůli jejímu podnikání.
„Prodej ty svoje hadry a zaplať hypotéku!“ – rozkřikl se muž, netušíc, že žena za něj prodala své šperky.
„Máma nikam nepůjde! To ty půjdeš na ulici!“ – křičel muž, zapomínaje, komu ten byt vlastně patří.
„Vždyť jsi měl přijet až zítra.“ – Emma zbledla a ustoupila o krok. – „To je trenér. Říkala jsem ti, že teď cvičíme doma.“
„Splatíme ten dluh, mami. Neboj se. Něco přece můžeme prodat, že ano, drahá?“ – naznačil muž mé šperky.
Matka chce peníze
„Co sis to dovolila? To ti děti nestojí za to, abys je nechala?“ – „No tak nic, víc už ode mě nečekejte.“
Viděl jsem ve vilové čtvrti, jak a kam developeři odvádějí vodu ze střech! Velká úspora – udělal jsem to jak sobě, tak rodičům.
„Vždyť jste ten byt dokončili! Teď v něm bude bydlet moje dcera,“ – prohlásila tchyně a nesla kufry do mého bytu.
„Máma vzkázala, že tvoji rodiče už sem nemají jezdit. Nelíbí se jí,“ – ale manžela a tchyni čekalo překvapení.
„Moji rodiče tě živit nemusí, miláčku, i kdyby peníze měli nebo ne! Zvedni se z gauče a najdi si práci!“
„Odsud je to už jen můj domov, ne léčebna pro tvoji matinku!“ – manželce došla trpělivost a řekla vše naplno.
Po 35 letech manžel řekl: „Odcházím.“ Ale když slyšel, co mu žena odpověděla — vrátil se za týden.
„Vzala jsem si půjčku na kuchyň, ne na dluhy švagrové!“ – řekla jsem a poprvé cítila hněv, ne lítost.