Revizorka se sklonila:
— Nejde o peníze.
Chvíli se dívala na starce, pak na kufr. Tlumeně se z něj ozývalo cinkání, jako když se pohne krabice s ozdobami.
— Čo v tom máte?
Starček polohlasem odpověděl:
— Hračky… pre deti v nemocnici. Sľúbil som im…
V autobuse nastalo ticho. Lidé, kteří do té chvíle znechutěně odvraceli zrak, se nyní zadívali směrem ke kufru. Revizorka nic neřekla. Pokývala hlavou a postrčila kufr blíže ke stěně, aby méně překážel. Poté pokračovala v kontrole lístků bez dalších poznámek.
Na další zastávce autobus náhle prudce zastavil. Michal, řidič, se otočil dozadu k pasažérům:
— Prepáčte. Ale toto si zaslúži výnimku.
A bez dalšího vysvětlení vystoupil z kabiny a zamířil ke starcovi.
— V nemocnici na Slupi poznám sestru na oddelení. Vezmem vás tam sám. Autobus počká.
Nikto neprotestoval. Dvere sa otvorili a Michal pomohol starcovi s kufrom z autobusu. Ich postavy sa stratili v zástupe, starcove rameno sa otriasalo, no teraz to bolo od dojatia.
V autobuse panovalo ticho.
— Aspoň raz vidieť niečo skutočne dobré, — zamrmlala potichu mladá žena s účesom. A tentoraz sa nikto nepozrel preč.