— Co to děláte?! — ozvalo se ze všech stran.
Michal, řidič, který až dosud mlčky sledoval dění ve zpětném zrcátku, vstal a obrátil se k cestujícím.
— Zastavil jsem, — řekl tiše, ale zřetelně. — Kdo chce vystoupit, může. Já ale s tímhle mužem jedu dál. A jeho kufřík zůstává tam, kde byl.
V autobusu zavládlo ticho. Někdo se uchechtl do dlaně, někdo si napravil brýle. Dítě vzadu v sedačce tlesklo ručkama. Revízorka si povzdechla a zavřela zápisník.
— Bude to na moji zodpovědnost, — zamumlala směrem k Michalovi. — Ale děkuji.
Starý muž seděl bez hnutí, ruce položené na kolenou, oči plné něhy upřené na otevřený kufřík s hračkami.
Autobus se znovu rozjel. Tentokrát pomalu, hladce, takřka opatrně — jako by si každý uvnitř uvědomil, že vezou něco důležitého. Něco víc než jen cestující.