…z batůžku a malá knížka s obrázky – podávala ji žena s pečlivě učesanými vlasy.
„Moje dcera už z toho vyrostla. Ať si tady něco přečtou,“ řekla a otočila se k oknu.
Autobus se rozjel, odbočil z obvyklé trasy. Už se nikdo nezlobil. Lidé seděli tiše, každý ponořený ve svých myšlenkách – na ty, které nestihli obejmout, kterým nezavolali zpátky, na děti a staré lidi, které – jak se zdálo – navštíví až zítra.
Za deset minut autobus zastavil u brány dětské nemocnice. Michal vypnul motor, vstal a beze slova vzal aktovku.
„Pojďme,“ řekl staříkovi. „Půjdeme spolu.“
Stařík zaváhal, ale za jeho zády se ozval dětský hlas:
„Počkejte na nás!“
K bráně přiběhl chlapec s batůžkem a jeho maminka. Chlapec držel v rukou stejné autíčko.
„Chci to předat osobně,“ řekl udýchaně. „Aby tam taky někdo čekal na mě.“
Stařík se podíval na všechny – na řidiče, na dítě, na lidi v autobuse, kteří už stáli u oken a pozorovali je – a najednou se usmál. Úsměv byl trochu provinilý a nejistý, ale po dlouhé době v něm bylo něco živého.
„Tak… pojďme,“ řekl. „Tam čeká spousta těch, kteří čekají.“
Brána tiše zaskřípěla a pustila je dovnitř. Autobus stojící před nemocnicí ještě deset minut nikomu nepřekážel. Lidé jen tiše seděli, čekali, než stařík s cizími, a přesto už tak blízkými lidmi rozdají hračky těm, kdo nejvíce cítí, jak děsivé je být zapomenut.
A pak autobus pokračoval svou obvyklou trasou. Jenže toho dne v něm zůstalo o něco méně lhostejnosti než ráno.