Jednoho dne jsem se vrátila domů a ucítila pach chloru tak pronikavý, že jsem měla pocit, jako bych nevešla do bytu, ale rovnou na operační sál městské nemocnice.
Přesně to se mi přihodilo jednoho krásného úterý. Otevřu dveře — a okamžitě ucouvnu před chemickým odérem. První myšlenka: něco se stalo… A druhá se dostavila ve chvíli, kdy jsem uviděla svou oblíbenou indukční varnou desku, samou rýhu, jako by na ní nevařili, ale trénovali krasobruslení.
Matěj, můj snoubenec, se přihnal domů, jakoby nic. Stojím uprostřed kuchyně, ukazuju na desku:
— Co to je?
Pokrčí rameny, jako by na tom nic nebylo:
— Ále, máma se tu asi stavila. Chtěla pomoct s úklidem.
Už ve mně vře vztek jako sopka:
— Máma? A odkud má tvoje máma KLÍČE od MÉHO bytu?
— No, já jí je dal, — odpovídá naprosto klidně, jako by mluvil o krabici mléka z lednice. — Člověk nikdy neví, co se může stát.
No ano, to oblíbené „člověk nikdy neví“. Jako by bez náhradních klíčů u tchyně hrozilo, že se zhroutí celý vesmír, zlomí se noc a všechny klíče zmizí v černé díře.
— Co jako se může stát? — snažím se mluvit klidně, i když uvnitř už vybuchuje Vesuv.
— Třeba praskne trubka… nebo bude potřeba zalít kytky…
— Nemáme kytky, Matěji. A když praskne trubka, zavoláme havarijní službu — jako každý normální člověk. Tvoje máma přece těžko opraví vodovod sama.
Dívá se na mě jako na dítě, co nechápe základní věci:
— Kateřino, to je přece moje máma. Chce to pro nás jen co nejlepší. Pomohla ti s úklidem!
„To nejlepší“ mě stálo novou varnou desku a asi i část plic — ten zápach chloru visel ve vzduchu dál.
Vytáčím číslo Marie a cítím, jak mi v spánku tepá žilka od zlosti.
— Dobrý den, Marie. Víte, dnes jsem se vrátila domů a čekalo mě tam… překvapení.
— Jé, Kateřinko! — hlas tchyně zní nadšeně. — Tak co tomu říkáš? Všechno jsem vám tam vyčistila, vydezinfikovala. Vždyť vy na to pořád nemáte čas…
— Zničila jste mi varnou desku.
— Ale co to povídáš! Jen jsem ji pořádně vydrbala. Víš, kolik tam bylo zažraného tuku? Vzala jsem si extra prášek…
— Je to indukční deska. Na ni se nesmí používat abraziva. Teď je její povrch samá rýha.
— No a co? Hlavně že je čistá! A ty rýhy… To je maličkost! Hlavní je hygiena.
— Marie, — přeruším ji, a vím, že už jsem na pokraji — vysvětlíte mi, proč jste přišla bez zeptání a uklízela v mém bytě?
— Ale proč? Vždyť víš – člověk nikdy neví! Třeba bude potřeba pomoct…
— Jaká pomoc? Co se mělo stát? Zavolal vás dnes někdo?
— Ale víš, jak to chodí! Já tam drhla dvě hodiny.
— Vraťte mi klíče.
— Kateřinko, proč jsi taková odtažitá? Vždyť jsme jedna rodina! Až si vezmeš Matěje…
— Zatím rodina nejsme. A i kdybychom byli — je to MŮJ byt. Nedala jsem souhlas k předání klíčů.
— Proboha, proč jsi tak zásadová? Já jen chtěla pomoct!
— Marie, — teď je můj hlas ledový — buď mi vrátíte klíče dobrovolně, anebo vyměním zámky. Vyberte si.
Stisknu ukončení hovoru, aniž bych poslouchala její rozhořčenou reakci. Hlava mi třeští z výparů chloru a intuice našeptává — tímhle to teprve začíná.