Uplynula týden. Klíče se zdánlivě vrátily, život se začal dávat dohromady a my s Matějem jsme se vydali na naši dlouho očekávanou cestu do Plzně. O tomhle výletu jsem snila, plánovala trasy, zarezervovala útulný hotel na Plzeňské straně. Zdálo se, že nic nemůže zkazit naši romantickou dovolenou.
Ha. Naivní.
Zavolala mi moje kamarádka Jana (která tak „šikovně“ bydlela ve stejném bytovém komplexu jako já), a zastihla nás při procházce po Plzni.
— Hele, Kateřino… — ozval se její nerozhodný hlas. — Kde jsi? Vy jste neodjeli do Plzně, nebo co?
— Proč by ne — jsme v Plzni, jdeme se projít. Proč se ptáš?
— Jenom že… šla jsem zrovna kolem tvého domu… U tebe se svítí.
Zastavila jsem se tak náhle, že do mě Matěj vrazil.
V bytě se svítí. Hádejte, kdo tam zřejmě řádí?
— Matěji, — otočím se ke svému snoubenci, a cítím, jak se ve mně zvedá vlna vzteku. — Tvoje máma opravdu vrátila klíče?
Uhne pohledem:
— No jo, vzal jsem si ty staré zpátky…
— Tak jak to, že je zase v mém bytě?!
— No, možná se jen přišla podívat, jestli je všechno v pořádku… — kroutí se.
— A s jakými klíči „se přišla podívat“? — začínám slyšet v uších vlastní zuřivý tep. — Ty jsi je měl u sebe!
Matěj rudne a odvrací hlavu:
— No… když jsem jí bral klíče zpátky… možná si stihla udělat kopii…
— Cože?! A tys o tom věděl?
— Ne! Teda… tušil jsem. Mluvila něco o náhradní sadě…
— A tys mlčel?!
— No a co? Máma se o nás jen bojí…
— Bojí o CO? Co se jako mohlo stát s bytem za dva dny?
Lidé kolem se po nás začínají ohlížet. Není divu – pár uprostřed Plzně se hádá jak na tržišti. Romantika jako hrom.
Znovu vytáčím číslo Marie. Tentokrát v hlase nezůstává ani špetka zdvořilosti:
— Co děláte v mém bytě?
— Kateřinko! Zrovna jsem myslela, že bych vám dala něco dobrého do lednice k návratu…
— Udělala jste si kopii klíčů?
— No bez náhradních klíčů? Co kdyby se něco stalo?
— Okamžitě opusťte můj byt.
— Ty jsi vždycky taková, Kateřinko. Já přitom myslím jen na to nejlepší…
— VEN. Z. MÉHO. BYTU.
Matěj mě zatahá za rukáv:
— No tak co tak křičíš? Přestaň! Vždyť máma to myslí dobře…
Beze slova zavírám telefon a strkám ho zpět do kabelky. Kolem nás hučí večerní Plzeň – turisté s foťáky, zamilované dvojice, hudebníci u přechodů. Všichni vypadají šťastně, bezstarostně. A já stojím uprostřed ulice a snažím se vstřebat ten fakt, že moje budoucí tchyně proměnila můj byt ve své vlastní odbočkové hnízdečko. Skvělý suvenýr z Plzně, co dodat.
— Pojďme do hotelu, — procedím mezi zuby.
Plzeňská cesta byla naprosto zkažená. Ve vzduchu viselo to dusivé napětí – jako když se hádáte, ale předstíráte, že je všechno v pořádku. Matěj se občas snažil atmosféru odlehčit:
— Kateřino, podívej, jak je ta nábřeží krásná…
Jen jsem přikyvovala. Uvnitř to ve mně vřelo. O tom hlavním jsme však nepromluvili — odkud má jeho matka zase klíče? Několikrát jsem se pokusila tu otázku otevřít:
— Nechceš mi vysvětlit, jak je mohla vyrobit?
— Kateřino, nezkazme si přece výlet…
— Takže to, že tvoje matka potají udělala kopii klíčů — to je v pohodě?
— Už toho nech! — vyprskl podrážděně a trhnul ramenem. — Vyřešíme to doma.
A tak jsme dál předstírali, že obdivujeme památky.