Jen co napíšu Janě: „Co se tam děje?“
„Přijely dva hlídky. Tvoje tchyně odchází. Na celou ulici křičí, že jsi ji podrazila, a teď ji ještě navíc veřejně ponižuješ.“
Matěj se celou dobu zmítá po místnosti – chytá se za hlavu, pak se snaží vyrvat mi telefon z ruky:
— Okamžitě zavolej a řekni, že je to omyl! Nemůžu uvěřit, že jsi z toho udělala takové divadlo! Vždyť je to moje matka!
— Právě. TVOJE matka. Ne moje. A bez dovolení vlezla do MÉHO bytu.
— Chtěla to co nejlépe! Kateřino, uvědomuješ si, co jsi provedla? Musíme tam hned jet, vyřešit to…
— Proboha, co se tam u vás děje? — mamka vykoukne z kuchyně, utírá si ruce do utěrky.
— Nic zvláštního. Jen jsem zavolala policii na budoucí tchyni, — ironicky se usměju.
Táta odlepí oči od novin.
Matěj přechází po pokoji a tiskne telefon k uchu:
— Mami, hlavně se neboj… Jo, už něco vymyslíme… Ne, nevěděl jsem, že to udělá…
— A co sis myslel, že udělám? — otočím se k němu. — Budu tiše přihlížet, jak se tvoje máma roztahuje v mém bytě?
— Vždyť je to absurdní! — odlepí se od telefonu. — Volat policii kvůli takové hlouposti!
— Hlouposti? — můj hlas se zachvěje. — Neoprávněný vstup do bytu je pro tebe hloupost?
— Jaký neoprávněný?! To je moje máma!
— Která si bez mého vědomí nechala udělat duplikát klíčů!
— Kateřino, přestaň to hrotit… — Matěj nervózně hledí na telefon, který nepřestává zvonit.
— Hrotit? — uchechtnu se. — Tvoje matka se mi přehrabuje ve věcech, vyhazuje je, a já to prý hrotím?
Telefon znovu spustí vyzvánění.
— Ano, mami! — zvedne ho. — Neboj se, hned jedu!
— Výborně, — založím si ruce na prsou. — Běž za maminkou. Očividně potřebuje ochránit před zlou snachou, která si dovolila bránit svůj domov.
— A co mám jako dělat?! — vybuchne. — Zavolala jsi policii! Na mou mámu!
— Ne, zavolala jsem na člověka, který se vloupal do mého bytu. A víš co? Nemusíš se vracet.
— Kateřino…
— Opravdu, proč bys to dělal? Máš přece matku. Ta přece ví nejlíp, jak máš žít.
Matěj popadne bundu a vyřítí se ze dveří. A já najednou cítím podivnou úlevu – jako bych ze zad konečně shodila neúnosné břemeno.
Během následující půlhodiny mi volalo asi deset příbuzných Matěje. Ale vzít to jsem musela, když se ozvalo neznámé číslo:
— Občanko? Zde strážmistr Jiří. Na základě vašeho oznámení byla při neoprávněném vniknutí do vašeho bytu zadržena občanka Marie. Právě byla převezena na služebnu. Potřebujeme, abyste přijela podat výpověď. Zvládnete to?
Podívám se na hodiny — osm večer. Do rána ať si tam klidně posedí, třeba si během té doby něco uvědomí.
— Přijdu zítra v devět.
— V pořádku, ale upozorňuji, že bez vašeho vyjádření ji nemůžeme držet déle než 48 hodin.
— To nevadí, — poprvé za celý večer cítím klid. — Už si nedovolí. Noc na služebně je skvělý lék na cizí klíče.
— Samozřejmě — takoví lidé jako vaše tchyně mají odvahu, jen dokud si myslí, že si můžou všechno dovolit.
Telefon opět nepřestává zvonit kvůli příbuzným, takže ho nakonec prostě vypnu. Poslední zpráva od Matěje byla úderná: „Zítra vyzvedávám žádost ze Z matriky. Gratuluju, dosáhla jsi svého.“
Zajímalo by mě, na jakém vývojovém stupni musí člověk uvíznout, aby ani potřetí nepochopil význam věty „nelez do cizího bytu“.
TĚŠÍM SE NA VAŠE KOMENTÁŘE
DĚKUJI za ODBĚR A REAKCE Články a videa bez reklam