Přinesla mu jídlo a starý svetr a za hodinu zjistila, komu vlastně celá ta léta pomáhala. Ten den lilo jako z konve a kolemjdoucí spěchali dál bez povšimnutí. Jen Vít stál nehybně u kontejneru, tisknouc k hrudi špinavý sáček, jako by v něm měl všechno, co mu zbylo.
Veronika si ho všimla už před měsícem. Nejprve to byla jen postava u lavičky na dvoře, pak skloněná silueta u obchodu, kde nežádal o peníze, ale o chleba – „jakýkoli, i včerejší“. Lidé se odvraceli, někteří mu syčeli, jiní šeptali „může si za to sám“. Veronika kolem procházela se Štěpánem za ruku a uvnitř ji sžíral zvláštní, těžký a zralý pocit viny.
Toho večera ji Štěpán zatahal za rukáv:
– Mami, proč je ten dědeček vždycky sám?
Nenašla slova, jak odpovědět. Doma, když polévka začala vřít, Veronika otevřela skříň, vytáhla starý, ale teplý svetr po Vítovi, připravila balíček s jídlem, sušenkami a termoskou s čajem. Srdce jí bušilo, jako by nešla za starcem, ale ke zkoušce.
Stál u kontejneru, promoklý, s promodralýma rukama. Když ji spatřil, zachvěl se a pokusil se ustoupit, jako by se bál, že ho právě teď vyženou.
– To je pro vás, – řekla tiše Veronika a podala mu balíček. – Je tam jídlo… a svetr, teplý.
Vít na ni dlouho zíral, pak na balíček. V jeho očích nebyla obyčejná vděčnost, ale zmatení a jakási bolest.
– Veronika… – zachraptěl. – Jak se jmenuješ?
– Veronika.
Jako by na vteřinu ztuhl, pak se nervózně usmál a třesoucí se rukou si zakryl ústa.
– Samozřejmě… – zašeptal. – Jak jinak.