Odvrátil pohled.
– Protože jsem si byl jistý, že mě nenávidíš. Nedokázal jsem si odpustit to, co jsem udělal. Jak bys mi mohla odpustit?
Nastalo ticho. Tu a tam se ve dvoře rozesmály děti. Auto projelo kaluží a rozstříkalo ji svými koly.
– Já… – Veronika zakašlala kvůli knedlíku v krku. – I já jsem si myslela, že nenávidím. Až dokud jsem nepochovala Hanu. Pak Víta. Toho náhradního. A pochopila jsem, že nejhorší je, když je pozdě něco říct.
Přistoupila blíž a opatrně položila ruku na jeho rameno. Trhl sebou, jako by to byla rána.
– Pojďme domů, – řekla tiše Veronika. – Tam je teplo. Štěpán… to je můj syn… stejně se bude ptát, proč je ten Vít pořád sám. Už nechci, aby vás takhle vídal u popelnice.
Vít na ni zíral, jako by nevěřil, že to opravdu slyší.
– Neměla bys… – zamumlal. – Nezasloužím si to.
– Možná, – připustila. – Ale já si zasloužím šanci nelitovat celý život.
Pomalu kráčeli přes dvůr: ona s taškou přitisknutou k hrudi, on ve starém svetru po Vítovi, který mu nečekaně padl. Déšť ustal a slabé sluneční paprsky prosvítaly skrz mraky, rozzářily kaluže.
U vchodu se Veronika náhle zastavila.
– Jak vám… jak ti mám říkat teď? – zeptala se a v jejím hlase zazněl ten dívčí tón z dávných fotografií.
Zavřel oči, jako by ho to bolelo, a poprvé se naplno usmál.
– Jako kdysi, – zašeptal. – Prostě… otec.
A v tu chvíli Veronika pochopila: minulost už vrátit nelze. Ale třeba se ještě dá zachránit to, co stále dýchá – i když sotva znatelně, někde pod vrstvou křivd, hanby a dlouhých let samoty.