Okolitý svět jako by se propadl. Dech se jí zadrhával.
– Jste to vy? – zvedla oči plné slz.
Přikývl.
– Vyrostla jsi. Nepoznal bych tě, nebýt jména. Myslel jsem… – zasekl se a polkl. – Myslel jsem, že se ti daří. Že jsi někde daleko, ne tady na dvoře. A že ti nebudu kazit život jen tím, že mě uvidíš.
Ve Veroničině hlavě se mihly střípky dětství: teplé ruce, vůně tabáku a cukru, hlas, který četl pohádku. Pak matčin křik: „Vybral si flašku, ne nás! Zapomeň na něj, nevrátí se!“ A dlouhá léta, kdy bylo otcovo jméno v jejich domě zakázané.
– Ale Hana říkala… – začala, ale hned se zarazila. Hana zemřela před dvěma lety, a tak nikdy nedokázala dceři říct celou pravdu.
– Hana měla pravdu, – řekl unaveně. – Tehdy jsem si opravdu vybral láhev. Pak léčebny, pády, další pokusy. Mnohokrát jsem vás hledal. Ale tvoje máma vždycky říkala jedno a to samé: „Pro nás jsi mrtvý.“ Věřil jsem jí, protože… protože jsem byl zbabělec. Bylo pro mě snazší žít s myšlenkou, že beze mě se vám vede líp.
Veronika svírala kabelku tak silně, až jí bledly prsty.
– Všechny ty peníze… – dotkla se účtenek.
– Kolik jsem mohl, – přikývl. – Nedostalo se to vždy, ale snažil jsem se být aspoň na dálku blízko. Tyhle obrázky jsi mi kdysi darovala. Schovával jsem si je, když jsem pil, abych neviděl, koho zrazuju.
Slzy jí tekly samy. Před ní nestál jen bezdomovec, ale člověk, kterého tajně nenáviděla a zároveň celý život na něj čekala, i když si to sama nepřipouštěla.
– Proč jste nepřišel dřív? – vyklouzlo jí. – Proč tohle všechno zjišťuju u kontejneru?
Odvrátil pohled.