– Kde bydlíte? – zeptala se, když jí v krku ztuhnul hlas. – Máte někoho? Rodinu?
Pohlédl na ni. V jeho očích už nebylo ani stopy po zmatení nebo strachu. Jen únava.
– Měl jsem rodinu, – odpověděl. – Veronika… kdysi. Ale řekla mi, že pro ni jsem mrtvý. A víš… někdy jsem jí věřil.
Jeho slova zasáhla Veroniku bolestně. Její vlastní Vít zemřel před rokem a jejich nevyřešené hádky je roztrhly na kusy. Pořád se budila s myšlenkou: „Nestihla jsem to.“
– Možná změní názor, – poznamenala nejistě Veronika. – Lidé se mění.
Vít se pousmál napůl úšklebkem.
– Možná. Ale asi se to dozvím jako poslední.
Déšť téměř ustal. Veronika se právě chystala odejít, když si všimla tenké, pečlivě složené tašky u jeho nohou. Z vnější kapsy vyčnívala ošoupaná sponka svázaná gumičkou. Na kraji bylo napsané jméno rukou: „Veronika“.
Zatajila dech.
– Proč je tam… moje jméno? – sotva pronesla, ukazujíc na tašku.
Vít se zachvěl, pak se pomalu sehnul, vzal tašku a podal ji Veroničiným rukám.
– Protože jsem ji nosil mnoho let. Čekal jsem na odvahu, že za tebou jednou přijdu. Ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal.
Mluvil klidně, ale každé jeho slovo dopadalo jako kámen.
– Nerozumím, – zašeptala Veronika.
– Víš, – odporoval tiše. – Jen nechceš.
S rozechvělýma rukama rozvázala gumičku. Uvnitř byly staré, zažloutlé stránky: kopie převodů peněz, dětské kresby, fotografie holčičky s copánky, školní diplomy, několik neodeslaných dopisů. Na jedné obálce bylo kostrbatým písmem napsáno: „Pro mou dceru Veroniku“.