Všechno začalo nevinnou prosbou jednoho červnového večera. Švagrová Gabriela zavolala, právě když Jana po náročném dni v daňové správě připravovala večeři.
— Jano, prosím tě, pomoz nám, — zněl její rozrušený hlas. — Honzík onemocněl a do výplaty nemáme peníze na léky. Převedeš nám pět tisíc korun?
Jana souhlasila bez váhání. Pět tisíc korun nebylo pro jejich rodinu zas tak moc — manžel Tomáš pracoval jako stavbyvedoucí a bral osmdesát tisíc, zatímco Jana si v daňové správě vydělávala sedmdesát. Dítě je nemocné, rodina v nouzi — jak by mohla odmítnout?
— Jasně, Gabrielo. Hned to pošlu.
— Děkuju moc! Určitě vrátíme, jakmile Milan dostane výplatu.
Milan, Gabrielin manžel, jezdil jako řidič kamionu. Příjem měl kolísavý, záleželo na zakázkách. Jana věděla, že peníze se nemusí hned vrátit — ale rodina je přece rodina.
Za dva týdny se Gabriela ozvala znovu.
— Jano, promiň, že zase otravuju. Došla nám jídla a do výplaty je ještě týden. Nemohla bys nám přihodit další tři tisícovky?
Tentokrát Jana zaváhala. Předchozí dluh stále nikdo nevrátil a teď žádali další peníze.
— Gabrielo, co je s těmi pěti tisíci?
— Vrátíme, neboj. Ale Milanovi padly zakázky, jsme úplně bez peněz. A dítě musí něco jíst.
Jana nakonec peníze poslala. Kvůli osmiletému synovci se to dá vydržet.
Ke konci července se podobné prosby staly běžnými. Jednou šlo o jídlo, jindy o zálohy na energie, pak zas o oblečení pro kluka. Částky se pohybovaly mezi dvěma a sedmi tisíci korunami. Jana posílala bez otázek, říkala si, že to je přece jen dočasná pomoc.
Jednou ji při dalším převodu přistihla Marie.
— Zase pomáháš Gabriele? — přikývla starší žena s uznáním. — Děláš správně. Rodina se má podporovat.
— Samozřejmě, — odpověděla Jana. — Teď jsou v těžké situaci.
— Vidíš, jaká jsi skvělá. Některé ženy myslí jen na sebe a manželovu rodinu neberou jako své blízké.
Slova Marie hřála u srdce. Jana se snažila být dobrou manželkou i snachou a skutečně chtěla být součástí Tomášovy široké rodiny.
V srpnu přišlo první varování. Jana si kontrolovala zůstatek přes mobilní bankovnictví a objevila tří tisícové stržení, které si nevybavovala.
— Tomáši, nesundával jsi včera peníze z mé karty? — zeptala se muže.
— Ne, proč?
— Z účtu zmizely tři tisíce a já netuším, za co jsem je použila.
Tomáš pokrčil rameny.
— Možná nějaká automatická platba? Nebo si Gabriela něco vzala, má přece tvoji kartu.
Gabriela opravdu měla přidruženou kartu k Janinu účtu. Dostala ji v červenci, když si švagrová postěžovala, že je nepraktické pořád někoho nahánět kvůli převodům — jednou v noci potřebovali léky pro dítě, jindy nebyly o víkendu otevřené obchody a doma nezbyly žádné potraviny.
— Asi jo, — přikývla Jana. — Zeptám se Gábiny později.
Ale nakonec se nezeptala a Gabriela se sama nezmínila. Jana tomu nevěnovala velkou pozornost — tři tisíce mezi příbuznými už přece neznamenají moc.
O týden později se situace opakovala. Z účtu odešly další dvě tisícovky, které Jana očividně neutratila. Tentokrát zavolala Gabriele přímo.
— Gabrielo, včera jsi zase používala moji kartu?
— Jo, promiň, zapomněla jsem ti říct. Koupila jsem Honzíkovi boty do školy. Bylo to akutní.
— Aha. Kolik to stálo?
— Přes dvě tisícovky. Díky, že smím použít kartu. Je to hrozně pohodlné, nemusím tě pořád otravovat.
Jana musela uznat, že to pohodlné opravdu je. Příbuzní kupují jen opravdu nutné věci a výdaje mají rozumné. Navíc kdykoliv může zkontrolovat výpis transakcí.
Jenže kontrolovat se to nedalo vždy. Práce v daňové správě vyžadovala plnou pozornost, zvlášť během období pro podávání přiznání. Domů se Jana často vracela úplně vyčerpaná, a nezbývaly jí síly na kontrolu výpisu.
Září přineslo nové překvapení. Stržení začala být častější a částky vyšší. Pět tisíc na školní uniformu, sedm tisíc na učebnice, čtyři tisíce na jídlo.