„Jano, ty počítáš každou korunu? Vždyť neutrácíme za hlouposti.“
Tón sestry Tomášova se stal méně přátelským. Zmizely omluvy za obtěžování i sliby, že peníze brzy vrátí. Janina finanční pomoc se brala jako samozřejmost.
„Neměli bychom přece jenom trochu omezit výdaje?“ zkusila Jana znovu promluvit s manželem.
„Jano, nebuď puntičkářka. Gabriela neplýtvá, utrácí jen za nutné věci.“
„Ale ty částky rostou…“
„Inflace. Ceny šly nahoru. Všechno zdražuje.“
Na jaře už měla Jana pocit, že úplně ztratila kontrolu nad situací. Gabriely karta se změnila v neomezený zdroj financí pro rodinu jejího bratra. Odliv peněz probíhal denně a částky dosahovaly i dvacet tisíc korun najednou.
Když se Jana pokusila zjistit podrobnosti o větších výdajích, Gabriela reagovala podrážděně:
„Co se do toho pořád navážíš? Vždyť nekrademe. Utrácíme pro rodinu, pro dítě. Nebo si snad myslíš, že ty peníze rozhazujeme?“
Nejbolestivější ale bylo, že si Jana začínala všímat, jak se jí ztenčují vlastní finanční možnosti. Musela se vzdávat nákupů, odkládat opravy bytu, šetřit na dovolené.
Když celková pomoc rodině Gabriely překročila dvěstě tisíc korun, Jana pochopila, že situace se vymkla z rukou.
Rozhodující kapkou bylo odečtení v březnový den — čtyřicet pět tisíc korun. Jana si všimla transakce večer po práci a okamžitě zavolala Gabriele.
„Na co jste utratili čtyřicet pět tisíc?“
„Koupili jsme Janovi smartphone,“ odpověděla Gabriela bez známky studu.
„Smartphone za čtyřicet pět tisíc? Osmiletému dítěti?“
„A co jako? Normální telefon stojí právě tolik. Levné čínské šunty kupovat nechceme.“
„Gabrielo, to jsou přece obrovské peníze!“
„Jano, ty jsi snad chudá? Šetříš na synovci? Vy s Tomášem máte dobré výplaty, nestrádáte.“
Ten tón zněl, jako by se Jana navážela do něčeho úplně malicherného, třeba nákupu chleba — a ne mobilu za učitelskou měsíční mzdu.
Tu noc Jana nespala. Ležela v posteli a v duchu bilancovala. Příbuzní už víc než rok používali její kartu jako vlastní peněženku. Kupovali si věci, na které by sami nikdy neměli. A přitom nevrátili jedinou korunu z dlužné částky.
Ráno se Jana rozhodla. Nikdo už nebude hospodařit s penězi, které si vydělala tvrdou prací na finančním úřadě.
O polední pauze se vydala do banky. Zablokovala všechny doplňkové karty ke svým účtům. Založila nový vkladový účet a převedla na něj všechny úspory. Změnila hesla v mobilní aplikaci.
Za dvě hodiny Jana příbuzným zcela odstřihla přístup ke svým financím.
Doma čekala do večera, až se sejde celá rodina. Tomáš přišel z práce, po něm dorazila Marie. Gabriela s Milanem a synem Janem byli taky na návštěvě — jak to v poslední době dělávali často.
„Mám něco, co vám chci oznámit,“ řekla Jana klidně, když se všichni usadili ke stolu.
„Co jako tedy?“ podivil se manžel.
„Hotovo. Kreditky jsou zablokované. Dluhy jsou vaše. Sbohem, příbuzní.“
Nastalo ticho. Gabriela se vzpamatovala jako první:
„Jak jako zablokované?“
„Přesně tak, jak jsem řekla. Už nikdo nemá přístup k mým penězům.“
„Zbláznila ses?“ vystartovala Gabriela. „Vždyť jsme rodina!“
„Přesně proto je dluh dvěstě čtyřicet sedm tisíc a ne tři sta. Rodinná sleva.“
„Jano, o čem to mluvíš?“ zeptal se zmateně Tomáš.
„O tom, že už rok živím, oblékám a bavím tvoji sestru s její rodinou. Díky mým penězům nosí Jan drahé oblečení, má smartphone za čtyřicet pět tisíc a jí delikatesy. A já si mezitím odpírám dovolenou.“
„My jsme přece delikatesy nechtěli!“ ohradila se Gabriela.
„Správně. Nechtěli, jen si je prostě kupovali. Na mou kartu.“
Marie se pokusila urovnat situaci:
„Janičko, nebuď taková. Rodina by si měla pomáhat.“
„Pomáhat — ano. Živit dospělé, schopné pracovat — ne.“
„My jsme to nedělali schválně!“ hájil se Milan. „Byla to jen dočasná tíž.“
„Dočasná? Rok dlouhá?“ pousmála se Jana. „Tak teď mám i já dočasné potíže. Ty potrvají, dokud nebude celá částka splacená.“