— Nějak ses změnila, jsi tvrdá, — řekla uraženě Gabriela.
— Jen jsem se stala realistkou. Došlo mi, že jsem se změnila v bankomat pro líné příbuzné.
— Jak to můžeš říct! — rozhořčil se Tomáš. — Gabriela je moje sestra!
— A co má být? To jí dává právo utrácet moje peníze bez dovolení?
— Jsou to naše peníze! Jsme přece rodina!
— Ne, Tomáši. To jsou moje peníze. Vydělané mojí prací. A nikdo jiný s nimi už nebude nakládat.
Strhla se hádka. Příbuzní obviňovali Janu z lakoty, bezcitnosti, zrady rodinných hodnot. Tomáš naléhal, aby vrátila kartičky sestře. Marie plakala a mluvila o rozpadu rodiny.
Jana mlčky poslouchala. Pak vstala a zamířila ke vstupním dveřím.
— Kam jdeš? — zvolal manžel.
— Otevírám dveře. Schůze skončila.
— Jak to myslíš?
— Doslova. Máte volno. Žijte za svoje vlastní peníze.
— Jano, nemůžeš nás přece vyhazovat! — pohoršovala se Gabriela.
— Můžu. Je to můj byt, koupený za moje peníze ještě před svatbou.
— Tomáši, něco jí řekni!
Ale Tomáš mlčel. Bylo vidět, že je zmatený a neví, jak reagovat na manželčinu nečekanou rozhodnost.
Příbuzní opustili byt rozhořčeně. Práskali dveřmi, vyhrožovali přerušením vztahů, slibovali, že všem známým poví, jak je Jana lakomá.
Když všichni odešli, Tomáš se snažil ženu obměkčit:
— Proč jsi na to šla tak tvrdě? Mohli jsme se dohodnout po lidsku.
— Rok jsem se dohadovala po lidsku. Výsledek? Čtvrt milionu dluhu a chytrý telefon za pětačtyřicet tisíc pro osmileté dítě.
— Ale jsou to přece jen rodina…
— Rodina má být o vzájemné podpoře, ne o jednostranném financování. Gabriela a Milan jsou zdraví dospělí lidé. Ať si na svůj život vydělají sami.
V následujících dnech se příbuzní pokusili získat zpět přístup k Janiným penězům. Volali, jezdili za nimi, žádali Tomáše, aby na ni zapůsobil. Marie vyvolávala emotivní scény, při kterých požadovala obnovu rodinné harmonie.
Jana však zůstala neoblomná. Vyměnila zámky v bytě, nainstalovala domovní telefon. Příbuzní už do bytu nemohli volně vcházet jako dříve.
— Změnila ses v cizího člověka, — řekl Tomáš po týdnu.
— Ne. Jen jsem přestala být pohodlná hlupačka.
— Bývala jsi milejší.
— Milejší k parazitům. Teď budu milejší k sobě.
Manžel se snažil najít kompromis, ale Jana už nechtěla dělat žádné ústupky. Žádné karty, žádné převody, žádné půjčky. Příbuzní se musí naučit žít z vlastních příjmů.
Po měsíci bylo zjevné, že bez Janiny finanční podpory si Gabriela s rodinou rychle upravili své výdaje. Milan si našel druhou práci. Gabriela začala uklízet. Drahé nákupy skončily, ale objevily se diskuse o rodinném rozpočtu.
Jana tyto změny sledovala s uspokojením. Ukázalo se, že příbuzní si umějí na peníze skvěle vydělat — když nemají alternativu v podobě cizí peněženky.
Do léta se rodinné vztahy ustálily na nové úrovni. Příbuzní přestali žádat o finanční pomoc, ale hořkost zůstala. Janu považovali za lakomou a egoistickou.
— Ať si to myslí, — říkala klidně Jana manželovi. — Hlavní je, že už nikdo nežije z mých peněz.
Tomáš si na nové pořádky postupně zvykl. Pochopil, že jeho žena se rodiny nevzdá, ale dospělé příbuzné už živit nebude.
Na podzim si Jana koupila nové auto a vyrazila na dovolenou, o které celý rok snila. Peníze, které dřív odcházely příbuzným, konečně sloužily jejím potřebám.
V bytě proběhla rekonstrukce. Obměnili nábytek. Jana se přihlásila na kurzy italštiny, na které dlouho myslela, ale kvůli nedostatku peněz je odkládala.
Život bez finančních příživníků se ukázal být mnohem zajímavější a pohodlnější. Jana už necítila povinnost živit dospělé schopné lidi jen proto, že jsou příbuzní.
Dveře bytu se otevíraly jen lidem, které skutečně ráda viděla. Bankovní karty ležely v trezoru. A Jana se konečně naučila říkat to nejdůležitější slovo v rodinné finanční komunikaci — ne.