NOVOROČNÍ PŘÍHODA
Domů se Janě vůbec nechtělo. Pracovní den třicátého prvního prosince byl krátký, všechny její kolegyně utekly za svými dětmi, muži a salátem. Veselé, zářivé, plné očekávání, s obrovskými taškami mandarinek a lahví šampaňského – dárkem od Pavla každé z nich.
Ale na Janu nikdo doma nečekal. A připravovat salát neměla pro koho. Podívala se na hromádku mandarinek v průhledné tašce, která čnela na jejím pracovním stole, a povzdechla si.
Ne, domů se jí vážně nechce. Jana se pustila do výkazu. Po chvilce nakoukl do kanceláře udýchaný Pavel v čepici a rozevřeném beraním kožichu – jediný muž v jejich kolektivu a zároveň šéf.
— Ó, a co ty tu děláš sama? A já zapomněl manželce dárek, to si představ! — vyhrkl a zmizel ve své kanceláři.
Za pět minut se znovu objevil.
— Ptám se tě, co tu děláš sama? Proč nejdeš domů?
— No, doma jsem taky sama, Pavle.
Šéf, který už se chystal běžet za manželkou, náhle ztuhl ve dveřích, pak přišel k Janinu stolu a posadil se vedle ní. Několik vteřin se na ni velmi vážně díval.
— Tak. Jano, nech toho. Vždyť je Silvestr. Co se tak tváříš? Je přece svátek, má se slavit. S takovým obličejem budeš sama ještě dlouho. Žena se má usmívat! No tak, no tak, nech toho, — opakoval Pavel a začal neklidně přehrabovat Janiny papíry, vytahovat je jí zpod rukou a skládat do komínku, — já je pustil domů, chápeš, a ona si klidně zůstane.
— Pavle, nedělejte si starosti. Hned půjdu taky. Jděte, jděte k manželce. Já to tu uklidím a zavřu kancelář.
— Opravdu? — zeptal se Pavel podezřívavě.
— No jasně!
— Tak já tedy jdu. Šťastný nový rok!
Jana si znovu povzdechla. Opravdu je to hloupé – sedět o Silvestru v kanceláři. Měla by jít.
„Objednat si třeba pizzu?“ pomyslela si. „Zajímalo by mě, jestli pizzerie v tuhle dobu ještě fungují.“
Na prvním čísle to nezvedli vůbec.