Ve tři čtvrtě na dvanáct se vydala otevřít šampaňské, když vtom zazvonil domovní telefon.
— Objednávala jste pizzu? — ozval se energický mužský hlas.
„Proboha! Úplně jsem zapomněla!“
— Samozřejmě! Pojďte nahoru, — odpověděla Jana a stiskla tlačítko.
— Pojďte dál. Kolik Vám dlužím? — zeptala se příchozího sympatického mladíka s plochou čtvercovou krabicí v ruce.
— Vůbec nic. Vemte si ji, je to dárek.
Usmíval se mile a upřímně.
— Ale to nemůžu, to Vám pak strhnou z výplaty.
— Nestrhnou. Ujišťuju Vás. Je to kompenzace za tak pozdní rozvoz. Vezměte si tu pizzu už konečně.
Jana si najednou uvědomila, že v ruce stále drží lahev šampaňského, které ještě nestihla otevřít.
— Podržte šampaňské, — požádala ho, podávala mu lahev a zároveň si brala krabici s pizzou. — Jen to dojdu dát do kuchyně.
— Nevypadáte zrovna jako kurýr, — poznamenala po návratu Jana.
— Taky nejsem kurýr, — odpověděl muž s úsměvem. — Jsem majitel té pizzerie. Všechny svoje zaměstnance jsem pustil dřív domů. Víte, přece jen Silvestr. A oni mají rodiny. A pak jsem zjistil, že ve vašem případě zůstal objednávkový lístek bez zaškrtnutí. Tak jsem se rozhodl, že to doručím sám. Mě beztak nikdo nečeká — na rozdíl od pizzy. I když jsem se po cestě trochu zdržel.
— Zbývá deset minut! — vykřikla Jana. — Otevřete šampaňské! Co se ho tak držíte, musíme přece stihnout připít na odcházející rok!
— Ale bez problému. Máte skleničky?
Zatímco šla Jana pro skleničky, ozvalo se hlasité puknutí.
— Na odcházející!
— Na odcházející!
Lehce si ťukli a na ex vypili šumící nápoj.
— Jé, co jsme to provedli!
— Co se děje? — polekal se muž.
— No přece! Vypil jste šampaňské! Ale vy jste přece autem!
— No jo! — znovu se široce usmál.
— A jak teď pojedete?
— Vypadá to, že nijak!
— A taxi stejně v tuhle chvíli neseženeme…