„No jo. Naprosto nereálný,“ radostně zopakoval muž.
„Víte co? Rychle si zujte boty a pojďte dál, nebo Nový rok přivítáme v předsíni!“
„No teda, tady je útulno.“
„Nalévej rychle, prezident už dořekl!“
„Tak šťastný Nový rok… eee“
„Jana,“ napověděla Jana.
„Šťastný Nový rok, Jano! Já jsem Tomáš.“
„Šťastný Nový rok, Tomáši! Ochutnejte bramborový salát, dělala jsem ho sama. Pravda, mám jen jeden příbor. Hned přinesu. No, nebo jezte klidně přímo z mísy,“ mluvila Jana bez přestání a bylo jí z nějakého důvodu hrozně veselo.
Tomáš se jí líbil, líbilo se jí, jak je s ním všechno lehké a přirozené.
„Hmm, z mísy je to ještě lepší. Jano, nemáte trochu černého chleba? Mám hlad jak… no jako nevím kdo.“
„Jasně, že mám!“
Když se Jana vrátila s chlebem, Tomáš držel v každé ruce ohlodanou kuřecí nohu.
„Promiňte, nevydržel jsem,“ řekl s plnou pusou, „je to fakt výborný. Jano, Vy umíte vařit!“
„Mám radost, Tomáši. Myslela jsem, že to všechno přijde vniveč. Vidíte, kolik jsem toho připravila. Sama bych to nikdy nesnědla.“
„Jak sama? Já Vám pomůžu!“
„Tak rychle pojďte pomoct!“
I Jana najednou pocítila, že má hlad.
Jedli bramborový salát rovnou z mísy, zapíjeli ho šampaňským, koukali na novoroční show a vesele povídali o hloupostech.
„Mám pocit, že jsme dopili všechno šampaňské!“
„V autě mám další, dojdu pro něj!“
„Eee, ne. Jdu s Vámi!“
„Ten vzduch je nádherný,“ řekla Jana a rozpažila ruce.
Stáli u Tomášova auta. Sem tam vybuchoval ohňostroj a zněly rány petard.
„Víte co, Jano? Vezměte si mě! Ne hned teď, samozřejmě. Za rok! Musíte mě přece ještě pořádně poznat.“
„Doufám, že si děláte srandu.“
„Ani náhodou!“
„Tak tedy slibuji, že o tom budu přemýšlet.“
„A zatím budeme dál slavit?“
Jana vesele přikývla, Tomáš vzal z auta tašku a společně pokračovali v oslavě.
„Do rána to zvládneme.“
Povídky od Moniky.