Od dětství maminka učila Hanu, že rodina je pro ženu to nejdůležitější. Kariéra je sice také důležitá, ale nezahřeje tě a nepodá ti ve stáří sklenici vody. Žena nemůže být šťastná bez rodiny, bez milujícího muže a dětí.
První svou lásku proto Hana hned vnímala jako budoucího manžela, čekala už jen na formalitu – žádost o ruku. Všechno bylo, jak má být – krásná svatba, bílé šaty a limuzína. A ten pocit, že před ní leží dlouhý život plný lásky.
Za rok se mladému páru narodila krásná dcerka, která si vzala to nejlepší z obou rodičů. Starostlivý manžel, dcera s broskvovými tvářemi a modrýma očima – to bylo to pravé štěstí.
Kdyby tehdy někdo Haně řekl, že za dvacet let zůstane úplně sama, nevěřila by. Ale jak se říká, člověk si může svůj život plánovat, jak chce, ale osud s ním naloží, jak uzná za vhodné.
Před očima měla Hanu příklad vlastních rodičů, a snažila se rovněž být dobrou manželkou a matkou. Samozřejmě, neobešlo se to bez chyb – kdo je nedělá? Vztahy v rodině a výchovu dětí ve škole neučí, na to si člověk musí přijít sám, jak se říká, v terénu.
Uteklo něco přes deset let a manžel odešel k jiné ženě. Ani chytrá manželka, ani krásná dcera ho nezadržely. Aspoň že nehledal kličky, jak co nejvíc snížit výživné, a Haně s dcerou nechal byt. I za to dík.
Těžce nesla rozvod. Muže milovala, a tak na něj nemohla zapomenout ani si najít nový vztah, i když se pár zájemců na uvolněné místo našlo. Zpočátku manžel chodil za dcerou, nosil dárky k narozeninám, ale časem se omezil jen na peněžní převody.
Zatímco se Hana snažila vyrovnat s rozvodem a naučit se žít sama, Tereza se změnila v tvrdohlavého a neposlušného puberťáka, čímž matce přidělala další starosti.
V patnácti letech najednou zatoužila otce vidět a poprosila Hanu o jeho telefonní číslo.
„Na co?“ opáčila Hana. „Má jinou rodinu, možná už mají děti. Nikdy se nesnažil o kontakt s tebou. Opustil nejen mě, ale i tebe.“ – Přesto jí číslo otce dala.
Tereza za otcem jela párkrát, a pak přestala. Když za ním byla poprvé, potěšilo ho to, vyptával se na školu, čím by Tereza chtěla být. Jeho žena o dceru manžela nijaký zvláštní zájem neprojevila, přijala ji chladně, ale čajem ji pohostila. Vlastní děti neměli. Na rozloučenou otec poprosil, aby na něj nezapomněla a přijela zase.
O týden později jela Tereza za otcem znovu. A zase to bylo úplně stejné. Jeho žena se usmívala, nabídla čaj, i když Tereza přijela rovnou ze školy a měla hrozný hlad. Otec se ptal na ty samé věci – škola, co chce dělat. Tentokrát ale žádné pozvání k další návštěvě nepadlo.
Tereza za ním už víc nešla, k radosti Hany. Měla strach, když Tereza najednou chtěla s otcem navázat kontakt. Bávala se, aby si k sobě nezískal dceru dárky a péčí, a Tereza se od ní úplně neodcizila.
Ještě na vysoké škole se dcera rozhodla provdat za spolužáka, nebrala ohled na matčiny prosby a postavila ji před hotovou věc.