Hana si všimla, že tašku už bývalý prohlédl, na nočním stolku stál sklenička s džusem. Neměl zrovna vzhled bezmocného člověka, i když se ji snažil přesvědčit o opaku.
„Pravou rukou neudržím lžíci, jím levou, a noha mi visí jak hadr. Neumím si představit, jak budu dál žít. Zůstal jsem úplně sám.“ Oči bývalého manžela se zalily slzami.
„A kde je zase nějaká nová manželka?“ zeptala se klidně Hana.
„Rozešli jsme se. Chtěla si do mého bytu přihlásit svoje děti. Víš, ty jsi byla nejlepší ze všech. Bohužel jsem si to uvědomil příliš pozdě.“ – A díval se prosebně, jako zbité štěně, s nadějí, že Hana změkne.
„Přijdeš ještě?“ zeptal se, když se Hana chystala domů.
„Doktor říkal, že tě brzo propustí, takže… Uzdrav se.“
A za den najednou přijela Tereza. Hana měla radost, dceru už neviděla tři roky. První dva roky přijela v létě na týden, ale v poslední době jen občas zavolala, většinou o velkých svátcích.
„Doma je tak krásně! Všechno jako dřív. V mém pokoji je všechno na svém místě. A ty pořád žiješ sama?“ zeptala se najednou Tereza.
„S kým bych měla žít? Myslíš, jestli jsem se znovu vdala? Ne.“
„No… Jsi přece ještě mladá, člověk nikdy neví…“ odpověděla její dcera vyhýbavě. „A co táta?“
„Táta?“ zopakovala Hana. „Ty s ním mluvíš? Víš, že je v nemocnici?“ podivila se.
„Jo. Zavolal mi, říkal, že je na tom špatně, že neví, co bude dál, že bez cizí pomoci to nezvládne.“
„Takže jsi přijela kvůli němu?“ domyslela si Hana. „A já si naivně myslela, že se ti po mně stýskalo. Tak proč jsi přijela?“ zeptala se Hana přímo.
„No… rozvádíme se s Pavlem,“ vyhrkla dcera.
„Cože? Proč?“
„Sliboval, že budeme mít vlastní byt, ale pořád bydlíme s jeho matkou. Strká nos do věcí mezi mnou a Pavlem, pořád mě poučuje. Necítím se jako doma. A Pavel říká, že maminku neopustí, prý ho vychovala a tak… Mám toho dost, mami.“
„Takže ses přijela přestěhovat natrvalo? Samozřejmě, zůstaň, budu jedině ráda,“ řekla Hana dceři.
„Ne úplně.“ – Dcera nervózně kroutila ubrousek. Hana zpozorněla. – „Hele, táta říkal, že když si ho vezmeš k sobě, přepíše na mě svůj byt.“
„Táta… Aha, tak o to jde. Takže jste se domluvili za mými zády.“
„Mami, ale vážně, takhle to bude nejlepší pro všechny. Já budu blízko, tátovi pomůžeš, nebudeš sama…“
„A kdo ti řekl, že mi samotné není dobře? Zapomnělas, že to byl on, kdo mě opustil? A tebe také? Měl po mně několik žen – a to mluvím jen o těch legálních. A ty chceš, abych mu všechno odpustila a začala se o něj starat?“
„Mami, uznal svoje chyby a řekl, že vždycky miloval jenom tebe. Sama jsi mi říkala, že každý má právo na chybu. Mami, tohle je dobrá možnost. Jsi sama, léta jdou…“
„Můžeš u mě zůstat, jak dlouho chceš, ale svého otce k sobě nevezmu. Tečka.“
„Ty mu pořád nemůžeš odpustit?“