— A ty? Teď chápu, proč mi zavolal. Jen sám nepřiznal, co se děje, poslal tebe. Nepřipadá si tak zle, jak si myslíš. Doktor říkal, že se zotavuje rychle a klidně se obejde bez cizí pomoci. A jestli ti je táta tak líto, — Hana zdůraznila to poslední slovo, — tak s ním klidně bydli, aspoň se o něj postaráš, podpoříš ho. Vždyť jsi jeho vlastní a jediná dcera. Jak jste se krásně spojili. Všechno rozhodli za mě.
Takže se pohádaly, Tereza se urazila a zavřela se v pokoji.
Hana to těžce nesla. Po tolika letech přijela dcera, a rovnou se pohádaly. Ještě aby odjížděly jako nepřátelé. Hana byla vychovávaná v duchu, že matka se má obětovat pro rodinu a pro děti. Znamená to, že je špatná matka, když nechce ustoupit své dceři?
Na druhou stranu toho pro Terezu udělala mnoho. Snažila se, aby měla všechno, co potřebuje, a snášela její výstupy.
Tereza by pro jednou mohla myslet taky na ni, udělat pro ni něco hezkého. Proč všichni čekají, že se bude jen ona obětovat a ustupovat?
Ne, už se sebou nenechá manipulovat.
Bylo pozdě večer, když se Hana uklidnila a vešla do dceřina pokoje. Tereza ležela na posteli schoulená do klubíčka. Hana si sedla na okraj.
— Nezlob se na mě. Až budeš mít vlastní děti, pochopíš, že i mateřská obětavost má své meze. Umožnila jsem ti hodně. Ale tvého otce nepřijmu. Jsme si s ním už dávno cizí. Vrať se ke svému muži, musíte si promluvit a najít rozumné řešení. Vadí ti, že tebou manipuluje tchyně, tak proč sis myslela, že to můžeš dělat se mnou? Proč ještě nemáte děti?
— Nechci rodit, dokud bydlíme u jeho mámy. Tísníme se v maličkém pokojíku…
— Tak mu to řekni. Jestli tě miluje, pochopí. Stejně budete bydlet poblíž a může svou maminku vídat každý den. Ale vy musíte mít svou vlastní rodinu. Pavel mi připadá jako celkem rozumný kluk.
— Myslíš? – dcera se posadila a s nadějí se podívala na Hanu.
— Samozřejmě. Všechny naše trápení jsou z toho, že neumíme mluvit a naslouchat si.
— Promiň mi, mami. Myslela jsem jen na sebe. Když mi táta nabídl možnost s bytem, tak jsem byla šťastná… — Tereza obejmula matku.
— Kdy plánuješ návrat k manželovi? – zeptala se Hana.
— Zítra.
Usmířily se, Tereza odjela. O týden později zavolala a řekla, že Pavel souhlasil s pořízením bytu na hypotéku. Asi zavolala i otci, protože bývalý manžel už nezavolal.
A Hana už čekala a doufala, že jí Tereza brzy oznámí radostnou zprávu. Už aby to bylo. Budou mít vlastní byt, Hana bude moct občas přijet a starat se o vnouče.
A kdyby se Tereza rozhodla pro druhé, Hana by si mohla vzít starší dítě k sobě, než půjde do školy… Její snění ji přeneslo do budoucnosti — takové, kde znovu měla rodinu…
„Odpustit neznamená vždy přijmout zpět.“
Dagmar: Druhé chyby se nedopustím
„Pamatujte si: nikdo vám nic nedluží. A vy nikomu. Nestavte své plány na jiných lidech, na nic nespoléhejte. Protože všichni zklamávají… Takže moje přání každému z vás: seberte se a starejte se jen o sebe.“
Nikol